Šepot Havraních Křídel

5.Smíření se s osudem

,,Jednou", pomyslela si. 

Jednou získá toto staré panství zpět do vlastních rukou. Ano k tomu jedinému se nyní musí upnout, aby přežila další dny, protože jednou se sem vrátí jako jeho jediná paní.

„Chceš se s ním tedy setkat?," odvážil se zeptat James Wilmont po chvíli naprostého ticha a s napětím očekával Karininu odpověď. Připadala mu bledá, s očima upřenýma kamsi do dáli a tak nevěděl zda ho vlastně ještě vnímá.

„Ano, chci se s ním setkat," přisvědčila Karina a bezvýrazně na otčíma pohlédla.

 ,,Za to všechno může on, ale nic s tím nezmůžu", říkala si v duchu. Musím přijmout roli, kterou jí osud nachystal.

„Panebože, Karino!" vykřikl s nadšením otčím, vyskočil z křesla a objal ji. „Ani netušíš, jakou mi tím prokazuješ obrovskou laskavost," dodal, ale Karina to moc dobře tušila.

 Věděla že tím zachraňuje čest nejen své rodiny, ale i jeho samotného.

 Doufala že tato situace alespoň natrvalo napraví jeho pokřivený charakter a že si skutečně uvědomí čeho hrozného se dopustil. Je pozdě něco mu vyčítat. Kdyby se jej včas pokusila zarazit před hazardem mohla se ušetřit nechtěného sňatku. 

Uvědomila si však, že by to nebylo možné. 

Byla dítě když otčím začal hrát, ještě za života její matky. A poslední rok, když už měla svůj rozum... ,,Co mohla ještě zachránit? Zřejmě už nic," řekla si sama sobě v duchu.

 Možná by nepropadli do takových dluhů, ale budoucnost by také neměli zajištěnou.

 Ne, nesmí si nic vyčítat. Přijme to tak jak to je.

Následující tři dny Karina odmítala vycházet z pokoje. Ležela v posteli, oblečená a zachumlaná až po bradu.

 Krb už pomalu dohoříval a brzy mělo přijít nouzové řešení.

 Karina se upřímně děsila toho co její otčím nechá spálit, aby tu vůbec přežili a věděla že pro přežití musí obětovat vše.

 Rodinného dědictví se však jen těžko v duchu vzdávala. 

Modlila se aby konečně vysvitlo slunce a sežehlo sníh a aby mohli doplnit zásoby dřeva a pak... pak ať si třeba krutá zima přijde znovu. Jen ať nemusí pálit nic co jí připomínalo otce i matku. S tím se nedokázala smířit.

Edward, oblečený do teplého kabátu jí přinesl čaj na zahřátí. Na chvilku jí rozproudil krev, ale brzy však opět procitla do chladného prostředí.

„Zůstaň tu, Edwarde," zadržela ho Karina při odchodu.

 „V tvém pokoji se netopí, musíme zůstat společně. Všichni bychom měli zůstat v jedné místnosti, tím by se ušetřilo dřevo," dodala a trochu se na něj přitom pousmála.

„Slečno Karino, to se přece vůbec nehodí abych...," řekl Edward jenže ona ho zarazila.

„Už jsem ti jednou řekla, že v těchto situacích neplatí žádná pravidla. Zůstaň tu. Nechci mít na svědomí tvoji smrt," zašeptala Karina klidným hlasem a Edward sám dobře věděl že jsou jejich dny sečteny.

 Zásoby dřeva vystačí nejvýše na dva dny.

,,A pokud se nezahřeje nyní, podlehne zimnímu spánku," řekl si sám sobě a přívětivě se tedy na Karinu usmál a přisunul si židli od stolu a posadil se ke krbu.

Karina váhala zda se má posadit vedle něj a dělat mu chvíli dobrou společnost. Jakmile ale vystrčila nohy zpod peřiny, okamžitě si to rozmyslela.

„Vzpomínáš si jak jsme tu bývali šťastní? Tatínek, maminka a já," zasnila se.

„Samozřejmě, slečno Karino. Váš smích se nesl celým zámkem a váš otec vás velmi miloval a teď nás tu nechal bohužel samotné," dodala se smutkem v hlase.

„Byl vážně nemocný, kdyby mohl volit mezi životem a smrtí nikdy by vás neopustil slečno, ani vás ani vaši matku," řekl po chvíli a Karina si smutně povzdechla.

„Kdyby zůstal naživu, matka by se nikdy neprovdala za Jamese Wilmonta a teď bychom měli dostatečnou zásobu dřeva a nestrachovali se že zemřeme," dodala smutně a pochmurně Karina a z očí jí zmizela na chvíli všechna radost.

„Proč mluvíte tak pochmurně, slečno Karino?," zeptal se Edward.

„Napadlo mě, že to je další možnost," zašeptala Karina.

„Další možnost?," zeptal se Edward který dočista nechápal.

„Ano, další možnost jak se vymanit krutému osudu. Nestát se manželkou Roberta z Rosebery a znovu se setkat s tatínkem a maminkou," odpověděla Karina a přitom se jí nahrnuly slzy do očí.

„Takhle nesmíte mluvit, slečno," snažil se jí uklidnit sluha.

„Kéž bych jen věděla jaký život mě čeká Edwarde," vzdychla si a děkovala Bohu že zde má alespoň jednu spřízněnou duši které se mohla svěřit se svým trápením.

„Možná se vám sňatkem znovu otevřou lepší cesty. Uvidíte že nakonec budete šťastná a na tyto chvíle budete vzpomínat jen s úsměvem," řekl Edward trochu vesele a snažil se přitom Karině zvednout úsměvem náladu.

„Snad máš pravdu," hlesla a úlevně si vzdychla.

 „Kdybys jen otčíma viděl když se mnou mluvil. Jako by přede mnou seděl úplně jiný člověk," řekla po chvíli Karina a Edward na to nic neříkal. 

Znal Jamese Wilmonta dobře a věděl že mu není radno důvěřovat.

 Bůh ví, jakou prokletou hru zase rozehrál.