Šepot Havraních Křídel

22. Tajemná postava

Když se objevila na vrcholu schodiště, postava v černém právě vykročila k prvnímu schodu a zarazila se když spatřila onu dívku.

,,Hej...,kdo jste?," vyhrkla Karina ze sebe hned tuto otázku a zpražila onu tajemnou postavu svým pohledem.

Postava se ani nepohnula a jen jí upřeně pozorovala, bylo to horší než kdyby na ní promluvila nebo k ní rovnou vykročila a tak Karina dál nepřestala se svou zapeklitou otázkou.

,,Tak kdo jste a co tady děláte?," zeptala se znovu Karina a všimla si že jí náhle její hlas jakoby vypovídá službu a ona postava začala couvat jakoby si rozmyslela své původní záměry. Neprchala však, plížila se pozadu ven a naháněla Karině tím tak nepředstavitelnou hrůzu.

Protože vypadala jako nějaká stvůra vytažená z hlubin pekla.

,,Kdo jste?," vykřikla Karina znovu a tentokrát do síly svého hlasu vynaložila veškerou svou energii.

Když postava zmizela venku, tak se musela opřít o zábradlí aby znovu zase popadla dech.

Bylo to ještě horší než předtím ten odporný muž v lese který jí chtěl znásilnit a věděla že kdyby na ní ona postava zaútočila, tak by jí popadl nepřestavitelný strach a nevěděla vůbec zda by se jí sama zvládla ubránit. 

Ještě chvíli upřeně hleděla na vchodové dveře a pak spěšně zamířila rychlím krokem do svého pokoje.

Jakmile zamkla, zadržela dech a snažila se zaposlouchat do zdánlivého nočního ticha a za chvíli nabyla jistoty že jí onen přízrak ze schodiště pronásleduje, i když se chodbou nerozléhaly žádné zvuky které by jí měli znepokojovat, ale ona si byla téměř jistá že onen přízrak je tady.

Protože přesto že byl klid, tak zběsilé bušení jejího srdce neustávalo.  

,,Někdo tu byl.....uvnitř..," napadlo jí a možná že vyplašila nějakého lupiče, ,, Ale ten by se rozhodně neplížil ven jako nějaký přízrak," dodala si jen tak sama pro sebe.

Po špičkách došla k posteli a posadila se.

Její oči se však stále upíraly ke dveřím jakoby si snad stále ještě pořád nebyla jistá zda je v bezpečí.

A pak to zaslechla, ,,Někdo byl pod okny," šeptal jí hlas v její hlavě a skutečně někdo byl pod okny a volal její jméno.

Vyděšeně se otočila k oknu a váhala zda k němu má jít nebo jestli má onen hlas ignorovat, ale její zvědavost nakonec zvítězila a tak se přinutila vstát a jít k oknu aby ho otevřela a aby se mohla podívat kdo tam pod ním stojí.

A jaké překvapení pro ní bylo, když dole spatřila stát postavu v černém.

Dopadala na ní měsíční záře takže mohla rozeznat zcela mužské tvary a děsilo jí jak tam ona postava nehybně stojí a upřeně jí pozoruje s temnou maskou přes obličej ze které číhaly jen oči.

A pak se po chvíli postava rozběhla k bráně až jí zcela pohltila noční tma.