Šepot Havraních Křídel

29. Všechno už bude dobré

,,Jsi opravdu v pořádku Karino?," zeptal se Kariny po chvíli ještě jednou Robert.

,,Ano jsem," odpověděla a přitom se mu dlouze zadívala do očí.

,,Skutečně?," zeptal se znovu a ona jen přikývla.

,,Ano skutečně,....myslím že jsem v pořádku a s tebou určitě," řekla a přitom mu věnovala něžný pohled.

,,Roberte!," vzlykla Karina po chvíli a celá se roztřásla zimou.

,,Pane bože Karino, ty se celá třeseš," řekl Robert a trochu si jí k sobě přitáhl blíž.

,,Neboj se Karino, už je dobře," dodal po chvíli a přikryl jí svým pláštěm a jeho ruce jí něžně objaly a Karina se k němu ještě víc schoulila.

,,Je to už lepší...?," zeptal se Robert po chvíli a přitom jí pohladil po ramenou.

,,Ano je...mnohem lepší," odpověděla Karina a znovu se mu podívala do jeho tak krásných a navzájem tajemných očí. 

,,Měla jsem o tebe strašný strach... a já vím bála jsem se i o sebe, ale strach o tebe byl větší, protože jsem se bála toho že....už tě třeba nikdy neuvidím Roberte," zašeptala po chvíli a trochu víc se k němu ještě schoulila. 

,,Ty jsi se o mě bála Karino?," zeptal se Robert a jeho silná ruka si jí k sobě přivinula.

,,Ano bála a moc," odpověděla a v očích se jí zaleskly slzy.

,,Já jsem se o tebe taky bál a právě proto jsem se za tebou vydal, protože mě napadlo že tě třeba opět potkám v lese...jako tenkrát a chtěl jsem ti být na blízku. Ale vůbec by mě nenapadlo že tě tu najdu takhle a ještě s ním...," dodal Robert a Karina se o něj pevně opřela.

,,Už na to nemysli, hlavně že jsem už s tebou," dodala a pak se na něj usmála a on jí věnoval znovu svůj pohled.

,,A vidíš zachránil jsi mi už po druhé život, můj hrdino a kdyby jsi tu nepřišel tak nevím jak bych dopadla...," zašeptala a přitom se jí z očí rozlila další slza.

,,Nesnesl bych pomyšlení že by ti někdo ublížil Karino," dodal Robert a její slzu která se jí koulila po tváři setřel.

,,A já bych zase nesnesla pomyšlení na to kdyby se ti něco stalo....Roberte," zašeptala Karina něžně a on jí přitom pohladil po vlasech. 

,,Stále mě ještě chceš za svého manžela Karino Potterová, i když tohle všechno o mě už víš?," zeptal se jí Robert po chvíli a upřel na Karinu svůj tázavý pohled a Karina mu přitom dlouze pohlédla do očí.

,,Ano chci tě lorde Roberte z Rosebery za svého muže a právě proto jaký jsi a ne tak jak o tobě mnozí říkají, protože já vím jaký jsi doopravdy Roberte z Rosebery a právě takového tě chci. Protože vím že bych si nemohla vzít za manžela lepšího muže než tebe," odpověděla Karina a přitom se na něj něžně usmála a Robert se k ní trochu nepatrně přiblížil aby jí znovu pohladil.

,,Miluji tě od první chvíle kdy jsem spatřil tvůj portrét na tom medailonu, ale od chvíle kdy jsem tě poprvé viděl tady v tom lese se má láska k tobě Karino ještě umocnila," zašeptal a potom jí dal dlouhý polibek. 

,,I když vím že jsem napřed dal tu největší sumu jen proto protože mi tě bylo líto když tě tvůj otec předhazoval těm dravcům kteří se neštítí ničeho, ale pak....," řekl a Karina se k němu opět přitiskla.

,,Ale pak co?," zeptala se a on na ní upřel své nádherné a tajemné oči.

,,Ale pak se z toho všeho stala...láska, Karino...," dodal šeptem a pak opět spojil jejich rty v polibku.