Šepot Havraních Křídel

37. Cesta do společného života

Karina mu podala svou ruku a jejich pohledy, stejně tak jako jejich slova se spojily do jednoho velkého a společného ,,Ano," které oba vydechly navzájem když jim otce Bergan pokládal jejich svatební slib a pak spojil jejich ruce, stejně tak jako jejich srdce do jediného.

Karina se s úsměvem na Roberta podívala a jeho oči stejně tak jako ty její zářily skutečným štěstím které je teď už společně čeká, protože Karina věřila že teď už jí s jejím manželem čeká jen to dobré a už se nemohla dočkat jejich společného života, který oba spolu prožijí na jeho sídle.

I když Karina svůj milovaný domov který jí tolik všeho připomínal opustit nechtěla, ale nakonec to přeci jen udělala a její otec jí slíbil že její rodinné panství zůstane navždy už jen v jejich rukách a že jednou to bude domov pro její děti.

Když se Karina loučila, tak naposledy objala jejich starého sluhu Edwarda který jí stejně tak jako tohle všechno co tu měla přirostl k srdci.

,,Bude tu bez vás smutno slečno," řekl jí když se loučily a když Karina pevně stiskla naposledy jeho ruku.

,,Edwarde, pokud budeš chtít můžeš jet s námi, dveře k nám máš vždy otevřené," dodala Karina a přitom jí Robert chytl okolo pasu a podíval se na starého sluhu laskavým pohledem.   

,,Pojď Karino, musíme už jet," řekl po chvíli a pak jí jemně pohladil její pas za který jí tiskl.

,,Ano já vím, ale ještě se rozloučím s otcem," odpověděla Karina a pak se s otcem který jí i přesto všechno občas ublížil rozloučila, protože ho stejně i když si vzal tehdy její matku měla stále ráda.

,,Sbohem otče," zašeptala Karina a věnovala mu svůj pohled.

,,Sbohem Karino," dodal její otec a v očích se mu zaleskla slza.

,,Snad nepláče," řekla si Karina sama pro sebe a pak i s Robertem nasedla do kočáru který je měl odvést na Robertovo sídlo, které už odteď když se stala jeho ženou bude i jejím domovem a jela s nimi i její klisna Ceres kterou si vzala sebou, protože tu tu nechtěla nechat, protože by se jí po ní strašně moc stískalo. 

,,Jaký je vlastně tvůj hrad?," zeptala se Karina když spolu seděli v kočáru a věnovala mu pohled.

,,Neboj se, bude se ti tam líbit," odpověděl Robert a přitom jí svými prsty pohladil po tváři.

,,S tebou se už nebojím ničeho," zašeptala Karina a pak se ho svou rukou jemně dotkla spojila jejich rty v jedno.

A tak se vydaly na cestu a k večeru už stály před branou Robertova sídla.

Robert jí opatrně pomohl z kočáru a pak jí vzal do náruče a odnesl jí do svého hradu, dveře mu otevřel sluha Albert kterého pozdravil a pak se i spolu s Karinou v náručí vydal do jejich ložnice.

,,Alberte, tohle bude teď tvoje nová paní," řekl Robert sluhovy který se na jeho slova jen s úklonou usmál.

,,Těší mě paní a vítejte ve svém novém domově," pozdravil jí sluha a Karina jí úsměv oplatila.

,,Alberte..?," řekl po chvíli Robert a podíval se na sluhu.

,,Ano pane," odpověděl sluha který na něj upřel svůj zrak.

,,Je naše komnata připravena?," zeptal se Robert a přitom se usmál na Karinu.

,,Ano je pane, přesně jak jste chtěl," odpověděl sluha a pak už se uklonil k odchodu, jenže Robert ho ještě zarazil.

,,A Alberte, zařiďte aby nás, mě a vaší novou paní nikdo nerušil," řekl Robert a sluha který se jen uklonil mu věnoval úsměv.

,,Spolehněte se pane," zašeptal a pak už zmizel někam pryč a Robert spolu s Karinou pokračovaly po velkých schodech až k velkým dveřím které byly na konci jedné chodby a které po chvíli Robert opatrně otevřel aby do nich mohl s Karinou vejít a pak se oba ztratily v tomto pokoji.

Když Robert za nimi zase zavřel dveře, tak pak opatrně Karinu položil na velkou postel a pak když se ona na něj usmála jí políbil.