Kráčíme k jídelně. Přičemž se pohybujeme podle zdejších obyvatel, protože já nemám nejmenší tušení, kde jídelna je.
Nakonec dav strašně zhoustne a tak beru Tess raději do nárzče, aby se jí něco nestalo.
Když konečně, po půl hodinovém bloudění, dorážíme do jídelny, tak si musíme vystát dlouhou frontu. Tess stojí přede mnou a drží si svůj tác.
Otáčí se na mě.
"Tati?"Oslovuje mě tiše.
Skláním se k ní."Copak?"
"Já už mám hlad."
"Musíš vydržet až na nás přijde řada."
Otráveně se otočí v tu chvíli vypadá jako Effie. Nutí mě to k úsměvu.
Po necelém půlhodinovém čekání se na nás konečně dostává řada u výdejového okénka.
"Tatí, pomůžeš mi?"Ptá se Tess a posouvá ke mě svůj tác.
"Jistě."Beru její tác do jedné tuky a svůj do druhé.
"Kam mám jít?"
"Najdi tetu Katniss a strejdu Peetu."
S úsměvem se otáčí a očima bloudí po jídelně. Nakonec se z toho pro ní stává hra.
"Tati! Tati!"Rozkřičí se."Támhle! Našla jsem je!"
"Dobře, jsi šikovná. Ale nemusíš tolik křičet."Mírním ji a pomaličku kráčíme ke stolu, kde sedí Katniss, Peeta, Prim a Katnissina matka.
Přisedáme si.
"Tak jak se ti tu líbí, maličká?"Ptá se jí Peeta s úsměvem.
"No, není to tu moc pěkné. Nelíbí se mi to šedivé oblečení."Říká.
Všichni se od srdce zasmějí. Všichni moc dobře víme, po kom zdědila tenhle smysl pro módu.
***
"Tatí, já mám ještě hlad."Kňučí Tess.
Podstrkuji jí svůh zbytek večeře.
"Ale, co budeš papat ty?"Ptá se, ale už si do pusy strká bramboru.
"Ale...stejně už nemám hlad."Krčím rameny a čekám než dojí, aby jsme mohli odnést tácy.
Mezitím přemýšlím o Effie. O všem, co jsem jí kdy udělal. Jak hnusně jsem se k ní choval. Jak jsem se bezmyšlenkovitě ožíral, abych zapoměl a přitok jsem měl vedle sebe poklad, kterého jsem si nevšímal, dokud jsem o něj nepřišel. Přišel jsem o něco....o někoho, kdo mi mohl přinášet do života každý den, každou minutu světlo, lásku a štěstí, ale já se toho vzdal. Vyměnil jsem někoho, kdo mě měl rád takového jaký jsem, jen abych mohk uskutečbit revoluci, při které ztratí život mnoho lidí.
Mohl jsem mít lásku Euphemie Trinketové.
Místo toho mám lásku naší dcery a srdce zlomené...ne, přímo rozdrcené Snowem, který vzal můj poklad a zakopal ho něka daleko, kam se nikdy nedostanu.
"Tatínku, ty pláčeš...?"Bere můj obličej do svých maličkých ručiček.
"Neplakej, tatínku. Bude to dobrý, ano? Maminka je hodná. Nikam jí nedali."Dá mi pusu na čelo.
Vtahuji si jí do objetí.
"Bude to dobrý."Zopakuji.
***
"Tati, ale maminka mi vždycky vypráví pohádku."
Ale já pohádky neznám. Sakra! A ve vymýšlení pohádek jsem taky nikdy dobrý nebyl...
"Já neznám pohádky."
"Maminka říkala, že si vymýšlíš pohádky pořád."
Usněju se."Ale né takové pohádky jaké bych mohl vyprávět dětem."Sedám si na deku, kterou jsem si položil vedle postele, aby Tess mohla spát na posteli a nenastydla.
"A co o mě maminka ještě říkala?"Ptám se se zájmem.
"Taky říkala, že hodně piješ, ale to jsem nepochopila. A pak říkala, že jsi jinak hodný, když chceš. Ale taky to moc často nebývá. Ale já si myslím, že jsi hodný pořád. Tati, ty jsi byl někdy na maminku zlý?"
I když jsem Effie nadával, kdykoliv jsem měl příležitost, tak mě před Tess nikdy nepomluvila, nebo neřekla jediné křivé slovo.
Jak jsem mohl být tak slepý! Tak zaslepený!
"Byl jsem. A moc mě to mrzí..."Zašeptám.
"Mamka o tom neví, ale slyšela jsem párkrát, jak plakala a říkala, že je hloupá proč to tomu Haymitchovi říkala. Ale já to nechápu..."Vrtí hlavou.
"To jsem byl na maminku hodně zlý. Teď ti to nevysvětlím, ale možná jednou ano."
"Tak dobře, ale tatí, že už nebudeš na maminku nikdy zlý, že ne?"
"Slibuji, že už nikdy. Ale teď už si lehni a spi."Pohladím jí po vlasech.
"Tak jo."Zívne a schoulí se pod deku.
"Dobrou, tatí."
"Dobrou noc, maličká."Pohladím jí naposledy po vlasech a sám si lehám na zem.
Jestli jsem čekal, že to bude, alespoň trochu pohodlné, tak jsem byl hodně naivní. Ale vážně hodně.
"Tati."Zašeptá ještě Tess.
"Copak?"Zeptám se.
"Dáš mi ruku?"Natáhne ke mě z postele ruku, tak abych jí mohl chytit.
"Jistě."Beru jí za ruku."Sladké sny, Tess..."
