"Effie!"Zaslechnu, když sahám po klice od mého dočasného domu.
Otáčím se. Haymitch ke mě kráčí svižným krokem a ve tváři má zadumaný výraz.
Ó bože. Ne. Nemohl se to přece dozvědět. Byl opilý. Vždyť si ani nepamatoval, co se odehrálo tu noc.
Nervózně si skousávám vnitřní stranu tváře.
Zastaví se před třemi schody, které vedou na verandu.
"Chtěl jsem se ti omluvit."
"Eh...Uhm..Jistě. Jo, to je dobrý."
"Děje se něco?"
Haymitch se stará o to jestli se mi něco děje?
"N-ne...samozřejmě, že ne."
"Opravdu mě moc mrzí, že jsem se tě předtím dotkl."
"Ne, to je dobrý. Už to neřešme."Mávnu rukou.
"Chtěl jsem tě..."Odkašle si."..navštívit, a pak jsem slyšel, jak si povídáš sama se sebou a nemohl jsem si odpustit svou jízlivou poznámku."
Pousměju se."Ty jsi mě chtěl navštívit?"
"Uhm...já řekl navštívit? Myslel jsem...uh..."
"To už nezakecáš."Zasměju se."Nechceš jít dovnitř? Ať tu nestojíme, jako dva blázni?"
"Proč ne."Vyjde schody až ke mě. Najednou se ke mě přikloní. Cítím jeho horký dech na své kůži. Srdce mi div nevylétne z hrudníku. Zadrhává se mi dech.
Už-už si myslím, že mě chce políbit, když v tom se za mnou otevřou dveře.
Oh, no jistě. Jen se přese mě natahoval, aby je mohl otevřít! Jak jsem si mohla myslet, že by mě chtěl políbit?!
Rychle se otáčím a odcházím dovnitř.
"Byla jsi nervózní z toho jak jsem ti byl blízko."Říká s úsměvem.
"Ne! Nebyla!"
"Slyšel jsem to."
"Co?"
"Tvoje srdce...Bušilo o dost rychleji."
"Ne, to se ti zdálo."
Zasměje se a následuje mě do obýváku.
"Páni, musíš tu mrznout. Zapálila sis někdy v tom krbu?"
"Ne..."Odpovím."Neumím to."Dodám tiše.
"Proč jsi neřekla třeba Peetovi?"
"Nechci být na obtíž."Krčím rameny.
"Takže radši nastydneš?"
Jen krčím rameny a klopím pohled.
Prohlížím si špičky bot, když v tom zaslechnu šramot.
Zvedám pohled a vidím Haymitche, jak rovná polínka dřeva, které byli vyskládané vedle krbu, dovnitř do krbu.
"Co to děláš?"Ptám se.
"Zatopím ti. Přece tu nebudeš mrznout. V noci tu musíš mít strašnou zimu. A přes den vlastně taky."Bere do ruky nějaké papíry, které jsem měla položené na stole.
Co to vlastně bylo? Počkat! Ježiši, vždyť to byli návrhy všech Katnissiných svtebních šatů.
"Haymitchi ne!!!"Vykřiknu, když přikládá zapálenou sirku k papírům.
Papír jako naschvál splane až moc rychle.
Vystartuji ke krbu a strkám ruku přímo do ohně, abych zachranila, alespoň něco.
Ale já pitomá si prostě v tu chvíli neuvědomila, že je to oheň a oheň pálí.
Sežehnu si celou ruku a poté následuhe můj bolestný výkřik a následný pláč.
"Au, au to bolí. Strašně to bolí."Vzlykám nešťastně a zírám na svou ruku posetou puchýři.
"Proč jsi to proboha udělala?!"
"J-jsou t-to ná-návrhy na Kat-Katnis-ssiny š-šaty."Škytám mezi pláčem.
"Bože, ty jsi pitomá. Pojď, skusím ti to ošetřit."Bere mě za paži a táhne ke koupelně.
"Nebul. Můžeš si za to sama."
Snažím se přestat vzlykat, ale ono to prostě nejde.
"Z-za to m-můžeš t-ty."
"Já? Já ruku do ohně nestrčil."
"A-ale hodil jsi t-tam ty n-návrhy."
"Nevěděl jsem to!"
"M-mohl ses p-podívat, co to je."Popotáhnu.
"Tak promiň, že jsem nechtěl, aby jsi nenastydla...Dej tu ruku pod kohoutek."
"Proč?"
"Chceš trpět?"
Zavrtím rychle hlavou.
"Tak tu ruku strč pod kohoutek. Nebo ti jí tam strčím já."
Strkám ruku do umyvadla.
Pouští na ruku studenou vodu.
"Áááůů!"Zaječím.
"Ježíš, nebuď jak malá."
"Ty nevíš, jak to bolí!"Štěknu po něm. Ale hned toho lituju, když si vzpomenu na jizvu na ruce."Promiň, já....promiň."
"Hm....To je dobrý."Zamumlá a ve skříňce pod umyvadlem něco hledá.
"Vážně se ti omlouvám."
"Nech toho."Zavrčí.
Stisknu rty k sobě a rozhoduji se na něj už radši nepromluvit. Ale stejně to nevydržím.
"Prostě mě to mrzí, víš."
"Effie, sklapni."Konečně se narovnávám s tubičkou a obvazem v ruce.
Prudce mi vytrhává z pod kohoutku ruku.
Zavírám oči a obávám se, že mi neopatrně namaže ruku mastí v tubě.
"Prosím, opatrně."Zašeptám.
Ucítím, jak mi opatrnými pohyby nanáší mast.
Ze začátku to maličko štípe, ale pak přichází úleva.
"Áááh..."Vydechnu.
"Je to lepší?"Koukne na mě a v očích se mu odráží starost a něha.
"O moc."
"Ještě ti to překryju sterilním kritím a opatrně obvážu."
Přikyvuji.
Opatrně překrývá zraněná místa sterilním krytím.
"Říkej, abych ti to moc neutáhl."Začne ruku obvazovat obvazem.
Je opravdu opatrný, takže ani nejsem nucena ho prosit o povolení obvazu.
"Děkuji, Haymitchi."
"Za málo."Pousměje se."A promiň mi za ty papíry."
"Pár jsem jich zachránila."Usměju se.
"A podívej jakÿ z toho máš následky."Taky se usměje.
"Udělám ti čaj, chceš?"
"Jo, myslím, že čaj by bodnul."
Vydávám se do kuchyně s Haymitchem v patách.
