Stojím za prosklenou stěnou a všechno to sleduju.
Nechtějí, abych tam byl s ní.
Provadí různá vyšetření a nechtějí, abych jí rozptyloval.
Spíš si myslím, že jí rozptylují oni.
Vidím, jak se bojí. Leká se při každém dotyku. A nikdo jejímu zmatení nedává vysvětlení.
Doktoři na ní samozřejmě mluví. Formálně, tak jak na ní mluvili v Kapitolu. S ironickou úctou, což jí děsí.
Vidím to, jak se lehce třese strachem.
Doktoři, to berou spíš jako zimnici a tak jí přehazují přes ramena deku.
Chystají se na odběr krve, ale jakmile se jehla sotva dotkne Effiiny kůže propadá naprosté agonii hysterie.
Začne nekontrolovatelně ječet, zmítat se, volat o pomoc.
Ve volání se často opakuje mé jméno.
Vybíhám z místnosti a vrážím do pokoje.
Nedbám na doktory.
Prostě jí beru do náruče a nesu pryč.
"Effie, jsem tady. Už je to dobré. Uklidni se."Konejším jí a nesu ke své ubikaci.
Nenechám jí tam. Jen jí to děsí.
"Ha-Haymitchi..."Vzlykne."Kde jsi byl? Oni mu chtěli zase ubližovat."Pěvně mi ruce ovine kolem krku.
Třese se hůř než předtím.
"Ne, neboj. Omlouvám se. Ale nemohl jsem tam být. Nechtěli ti ublížit, jen prováděli ošetření. Na moje přání. Ale netušil jsem, že ti budou chtít brát krev. To mě moc mrzí, promiň mi to."
Zabořuje svůj obličej do mé šedé kombinézy a tiše vzlyká.
"Co by jsi řekla na setkání s Týmem?"Zeptám se s úsměvem.
Přítomnost někoho koho zná by jí mohla prospět.
"T-to by-bych moc r-ráda."Vzlykne a otře si unudlaný nos do mé košile.
"Můžu ti příště dát kapesník."Zamumlám.
Nepatrně se usměje.
"Effie...No né! Udělej to znovu. Třeba to ještě umíš!"Zasměji se.
Neudrží a opravdu se široce usměje.
"Jsi tak krásná, když se usmíváš."Zašeptám.
"Ale Haymitchi..."Řekne káravým tónem a hlavu si spokojeně položí pod mou bradu.
"Myslím to vážně."Líbám jí do vlasů.
"Víš, strašně ráda bych se nejdřív umyla. Ale nezvládnu to sama."
"Strašně rád ti pomůžu."
Tiše se zasměje."Tak dobře."
"Dojdu pro ručník a mýdlo a půjdeme do umýváren."
***
"Opatrně, tady je malý výčnělek."Navádím jí do sprchy, ale stále jí držím za ruku.
Překračuje výčnělek a objevuje se ve sprše.
"Nelekni se, ano?"Spustím vodu, ale i tak sebou trhá.
"Haymitchi...To studí."
"Promiň, ale teplejší tu neteče."
"Inu, budu si muset zvyknout."Mykne rameny."A kdepak jsi? Potřebuji pomoct s mytím."Usměje se a otočí se na úplně jinou stranu.
"Tady."Zasměji se a otočím jí čelem k sobě.
Ruce mi položí na obličej.
"No jo. Máš pravdu. Tady jsi."Stále se usmívá.
Strašně mě to hřeje u srdce.
Prsty mi jemně odhrnuje pomalu vlhnoucí vlasy z čela.
"Pomůžu ti s mytím."Řeknu, kdyż zaregistruji, že se její ruce přesouvají k mému krku a z krku dolů po hrudi stále níž.
Beru do ruky mýdlo a začnu ho v třít mezi dlaněmi. Pak jí začnu opatrně mýt celé tělo. Jsem velmi opatrný v oblastích, kde se nacházejí jizvy nebo jiná zranění. Ale i tak v sobě nezadržím kapku vzrušenosti, kdy mi dovoluje mýt jí i hrudník.
Pak si na dlaň nanáším trošku přiděleného šampónu a zajíždím jí rukama do vlasů. Ty to odnesli asi nejhůř. Musím z nich vymývat zaschlou krev a nejrůznější špínu. Dávám pozor, aby se jí šampon nedostal do očí, které sice nevidí, ale jsem si jistý, že cítí a že až ty sračky z Effie dostanou, tak i uvidí.
Pak všechno opatrně smývám a pomáhám jí se sušením se. Tělo, jakž takž zvládá sama, ale s vlasy jí pomáhám. Pak jí je i pomalu rozčesávám. V tomhle už mám díky bohu nějakou malou zkušenost.
Pomáhám jí obléct se do kombinézy, kterou jsem si pro ní vyprosil. Také jsem si vyprosil její propuštění, ikdyž měli chvilku kecy, že jsem jí unesl.
"Děkuju."Zašeptá, když jdeme pomaličku ruku v ruce k mé ubikaci.
"Není zač, Effie. Budu tu pro tebe vždycky."
"Kdy přijde Tess od Everdeenů? Chtěla bych s ní mluvit."
"Za hodinku. Myslím."
"Tak na ně počkáme u nás. Chci se na to trošku připravit."
"Jistě."Kývnu chápavě. A při slově u nás mě to podivně zahřeje u srdce.
