"VSTÁVEJ!"Zaburácí hlas.
Prudce sebou trhám a odlepuji od sebe víčka. U kovových dveří stojí tmavá silueta.
"Haymitchi...?"Zašeptám a snažím se zaostřit na siluetu, ale tma mi v tom vůbec nepomáhá.
Postava udělá dva dlouhé kroky a už se tyčí nad mou maličkostí.
Přikrčím se ještě víc do rohu.
Začíná mě to děsit.
Chytá mě za paži a vytahuje mně na nohy.
Bohužel ty se náhlému nátlaku mé vlastní brání. Podlomují se mi kolena, ale postava mě chytá a bez problémů si mě přehazuje přes rameno.
Ochable visím na rameni a nezmůžu se na to, abych se zeptala kam mě nese.
Víčka mi opět padají i přesto, že se je snažím udržet otevřené, abych zjistila kam mně nese.
Otvírám pusu, abych se konečně zeptala, kam mě nese, ale dostanu ze sebe jen zakašlání. Chci se něčeho napít. Jak dlouho už jsem nejedla a nepila?
Několik dní, nebo možná už týdnů?
Jak dlouho mě tam drželi? A kam mě teď nesou?
Slyším zavrzání dveří a objevujeme se v ostře osvětlené místnosti.
Zavřu křečovitě oči.
Osoba se mnou neurvale praští do židle.
Hlasitě do sebe vtáhnu vzduch.
Někdo mě bere silně za ruce a svazuje je k opěrkám židle.
Zakňučím jen co se mi do kůže zaryje silný provaz.
"Au...To bolí..."Procedím skrz zuby, ale vůbec to nezní jako můj hlas. Spíš jako myší zapištění.
Otvírám oči, pod které se stejně vkradlo ostré světlo.
Ihned, jak otevřu oči, pohlédnu do očí samotného prezidenta Snowa.
Trhám sebou.
"Přeji vám krásné dobrě ráno, slečno Trinketová."Jeho nabubřelé rty se zvedají do mírného úsměvu.
"Jakpak se má Teresa?"Zeptá se.
Tess...Jakpak se má? To bych taky ráda věděla.
Sklápím pohled.
"Na něco jsem se vás ptal!"Zvýší hlas.
Někdo mě bere zezadu za hlavu a zvedá mi jí, tak abych se musela koukat přímo do hadích očí Snowa.
"J-já nevím..."Zaskuhrám, jelikož nedostávám takový přísun kyslíku jaký bych měl. Brání mi v tom ruce, které mě nutí koukat na Snowa.
"Nevíte? Vždyť je to vaše dcera, není tomu tak?"Nadzvedá jedno obočí a se zájmem se naklání přes stůl blíž ke mně.
"Ztratila se. Utekla ode mně. Chtěla najít svého otce."
"Pana Abernethyho?"
Strnu. Nikdo to kromě mně a Haymitche neví, tak jak to může vědět on?! A Haymitch to ví sotva pár dní.
"Určitě si kladete spousty otázek. A já vám na jednu odpovím. Už před několika lety, ještě před narozením vaší dcery, jsem si všiml vaší náklonosti k panu Abernethymu. Je smutné, že si toho nikdy nevšiml on sám. Nemám pravdu?"
Odvracím pohled od jeho vítězného úšklebku. Z očí se mi vykutálí několik slz. Samozřejmě, že má pravdu. Jak jinak.
"Máte."Zašeptám.
"Je mi líto, že se dozvídáte zrovna takhle, ale starosti o vaší dceru a pana Abernathyho si už dělat nemusíte..."
Podívám se mu do očí. Nevidím tam jedinou stopu po lži.
"Ne, to přece není-..."Zamumlám a z očí mi samovolně vystřílne proud slz.
"Ale ano, je. Je mi to líto."Řekne.
Při větě Je mi to líto slyším posměch, který ke mně chová. Cítím jak se ve mně dme vztek a smutek zároveň. Tytl dvě emoce se mezi sebou perou a žádná nevyhrává.
"Dost bylo slz. Ukažte jí čeho je Kapitol schopný, když se proti němu snaží někdo spiknout."
Vyděšeně na něj vytřeštím oči.
Na tváři se mu objeví zákeřný úšklebek.
"Sama jste si to způsobila, slečno Trinketová. Tak za to budete pykat."
