O pár týdnů později
Už třetí den po sobě se každé ráno skláním nad záchodovou mísou. A dneska tomu není jinak.
Zvedám se z pokleku v doměmí, že je konec, ale jakmile se narovnám, zatočí se mi hlava a já jsem nucena znovu se naklonit nad záchodkvou mísu.
"Sakra..."Zaskučím. Po vyzvrácení mého, už tak prázdného žaludku si podruhé čistím zuby.
Zadívám se na svůj pobledlý obličej. Čistý. Bez jakéhokoliv make-upu. Zkrabatím plavé obočí.
Člověk vypadá hned jinak.
Skousmu si vnitřní stranu tváře. Možná bych si dovolila i říct, že vypadám líp.
Ne! To je hloupost! Nikdo nevypadá líp, bez kapitolské krásy! Ano, přesně tak!
Zamračím se na sebe.
Vtloukali ti to do hlavy od dětství!
Zavrtím nad sebou hlavou a odcházím do přízemí.
"Možná bych si s těmi nevolnostmi měla zajít za Katnissinou matkou."Zamumlám k sobě.
"Jo! To je skvělý nápad. Jsi hlavička, Effs."
Otáčím se a málem mě trefí mrtvice.
"Povídáš si sama se sebou?"Zašklebí se.
"Vkrádáš se do cizích domů?"Napodobím jeho úšklebek.
"Tak hele, Trinkie...Bylo otevřeno. Máš si zamykat."
"Tak takhle mi už nikdy neříkej!"Zasyčím jedovatě.
"Ja-...Trinkie?"Usměje se."Vadí ti to?"
"Ano!!! VADÍ!"Rozkřiknu se."NECHÁPU PROČ MĚ FURT PONIŽUJEŠ! BAVÍ TĚ TO?!"Ječím a z očí se mi začnou valit proudy slz.
"Eff-..."
"NECH MĚ BÝT!"Křiknu a uteču.
Nohy mě nesou k Peetovu domu. Klepu horlivě na dveře, ale dlouho se mi nedostává odpovědi.
Zabuším, co nejsilněji.
"Vždyť už jdu!"Zaslechnu.
Popotáhnu a přesně v tu chvíli se otvírají dveře.
Dlouhou dobu na mě pomateně zírají ty oceánově modré oči a poté se v nich objevuje poznání.
"Effie! Panebože, co se děje?!"
No jistě. Vždyť na sobě nemám make-up.
"M-můžu d-dál?"Zeptám se koktavě.
"Samozřejmě, pojď."Ustupuje mi z cesty.
Vstoupím dovnitř. Krásně to tu voní. Po skořici a různém koření. A je tu příjemné teplo.
"Pojď."Vede mě do obýváku.
Až teď si všímám, že má ruce potřísněné různými barvami. V rohu obýváku stojí malířský stojan.
"Nevyrušila jsem tě?"Zeptám se s obavami.
"Samozřejmě, že ne. Jsi vítaná kdykoliv."Usměje se na mě."A stejně mi to vůbec nejde."Pohodí rukou ke stojanu.
"Mohu se podívat?"
"Jistě."
Přecházím k podstavci a zadívám se na vykreslenou, zasněženou zimní krajinu, na kterou má Peeta výhled ze svého okna.
"Je to moc krásné..."Šeptám ohromeně.
"Chceš to taky zkusit? Třeba přijdeš na jiné myšlenky."
"Uhm...A mohla bych?"
"Neptal bych se tě kdybys nemohla."Usměje se.
Oplatím mu úsměv.
"Tak já skočím pro nové plátno. Hned jsem zpět."Odbíhá pryč.
Pousměji se. Ještě jednou se otáčím na ten krásný obraz. Usmívám se na malbu, jako blázen.
Najednou se mi zatočí hlava. Chytám se za čelo a bolestně syknu.
Musím si podřepnout a schovat hlavu mezi kolena, abych předešla omdlení.
"Effie, jsi v pořádku?"Ozve se Peetův hlas.
"Jen se mi zatočila hlava."Šeptám.
"Hele, víš co. Pojď se posadit a já zavolám Katniss, aby přivedla svou matku."Bere mě za loket a vytahuje na nohy. Odvádí mě k pohovce.
"To ne, Peeto. To přece nic není. Jsem v pořádku..."
"Ne, Effie. Ticho. Prostě jí zavolám."Umlčuje mě a odchází k telefonu.
"Ahoj Prim, tady Peeta, máš tam Katniss?...Aha...A mohla bys poprosit tvou mamku, aby se u mě stavila? Effie není dobře a...Jistě, děkuji moc."Slyším Peetu z chodby.
Po ukončení hovoru se vrací zpět.
"Za pár minut jsou tady."Oznamuje mi.
Tvářím se ublíženě, protože mě neposlechl. Je to dobrý. Bude to jen nějaká viróza, nebo něco podobného. Nemám ráda doktory, návštěvy doktorka a jakékoliv prohlídky.
"Hele, Effie, nemůžeš se tvářit ublíženě, jen o tebe mám starost."
"Je to jen viróza."Zamrmlám, ale v tu chvíli se ozývá klepání na dveře.
Peeta se zvedá z křesla a svižným krokem odchází otevřít.
Po chvilce se za mými zády ozývá příjemný hlas paní Everdeenové.
"Dobrý den, Effie."
Otáčím se."I vám."Pousměji se.
"Peeto, necháš nás? My si zatím popovídáme o Effiyných problémech."
Problémech? Já nemám problémy.
"Ale jistě."Peeta okamžitě odchází do kuchyně.
Paní Everdeenová se usazuje do křesla, kde předtím seděl Peeta.
"Tak, Effie...Máte bolesti?"
"Já..uhm...ne. Ale občas se mi zamotá hlava, ale to je nízkým tlakem."Pokrčím rameny.
"Zvracení, opakovaná nevolnost?"
"Teď v posledních třech dnech každé ráno zvracím."
Nachvilku se zamýšlí.
"Změny nálad?"
"Eh....No, dneska jsem trošku víc vybouchla na Haymitche, ale myslím, že u nás dvou je to normální."
"Ahá...A co měsíčky?"
"No, mám teď denní zpoždění, ale nikdy jsem je neměla úplně přesně."Pokrčím rameny.
"A byla jste v poslední době sexuálně aktivní?"
"Nóó...Ano, ale před necelými čtyřmi týdny."
"Chtěla jste někdy miminko, Effie?"
"To se týká méhk zdravitního stavu?"
"Pravděpodobně bude."
"Já nevím, myslím, že asi jako každá žena, ale nikdy jsem po dítěti zas tolik neprahla."
"Tak to, aby jste se začala těšit."
"Myslím, že nerozumím."Vrtím hlavou a pak...."Počkat, cože?!?!"Vyjeknu.
"Nedokážu si jinak vysvětlit vaše příznaky. Divím se, že vám to už nedošlo."
"Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne...To přece nejde! Já nemůžu mít dítě."Bráním se."Nespletla jste se?"
Jen zavrtí hlavou.
"Ach, bože."Zabořím hlavu do dlaní. Proč jsem si nedala pozor!!
"Omluvte mě...musím si to v hlavě srovnat. Nikomu to, prosím, neříkejte."Zvedám se a vydávám se rychle ke dveřím.
