Rozhodl jsem se jít s Tess za Evredeenovic. A Peetou, samozřejmě.
Prim si vždyzcky vezme Tess stranou a my si můžeme popovídat jako dospělí.
Z dnešku mám divný pocit. Něco je totiž špatně.
Vstupujeme bez klepání a tak si mohu vyslechnou probíhající rozhovor mezi Katniss a její matkou.
"...neřekneme mu to. Má jen Tess. Plutarch říkal, že si je na osmdesát procent jistý, že je Effie mrtvá...Nechci ho zničit, víc než už je."
"Katniss, on na to má právo. Beztak se to dozví."
"Je mi ho líto. Problém je v tom, že já už ani nedoufám v to, že je živá."
"Katniss!"Okřikuje jí matka."Nikdy nevíš. Musíme věřit, to je jediné, co nám teď zbývá."
Vcházím do místnosti. Mám chuť Katniss jednu natáhnout!
Effie žije! Jsem si tím jistý!
"Oni poslali někoho do Kapitolu?"Ptám se.
Katniss přikyvuje."Záchranou jednotku spolu s Peetou."
"Effie je naživu."Zamumlám a přisednu si.
"Haymitchi..."Katniss mi položí ruku na rameno."Ani Plutarch si to nemyslí."
"Co je mi, k sakru, do Heavensbeeho?!"
"Mám tam své agenty, Haymitchi."Snaží se mě uklidnit i Katnissina matka.
"Ale Effie žije! Já to vím!"V očích me začnou štípat slzy.
Vyděsil jsem Tess. Krčí se za Katniss.
"Promiň, maličká."Natahuji k ní ruku.
Chvilku váhá, ale pak mě přebíhá, skáče do náruče a rozbrečí se.
"Noták...ššš...neplakej, Tessinko."Konejším ji.
"Tati...maminka je v pořádku, že?"
"Ano. Určitě ano!"Přesvědčuji ji, ale i sám sebe."Kdy odjeli?"
"Před necelou hodinou. Vrátí se podle všeho až v noci. Pokud vše půjde podle plánů."
"Plánů?! Vy jste to měli vymyšlené a nic jste mi neřekli?!"
"Nesměli jsme."
"Coinová..."Zasyčím.
*****************************
Přešlapuje po pokoji.
Neusnu. To je mi jasné.
Alespoň, že Tess už spí. Řekl jsem jí, že až se probudí, tak tu maminka bude.
Jenomže....Co když Plutarch pravdu? Co když jí popravili? Nebo hůř.
Co když jí umučili k smrti.
Najednou někdo zabuší ma dveře.
Nadskočím leknutím.
"Haymitchi Abernathy otevřete dveře!"
Rychle dveře otevřu.
"Potřebujeme vás, aby jste nám někoho identifikoval."Říká Boggs.
Přikývnu a otočím se k posteli.
Tess si mne očíčka.
"Tess, zlatíčko...budeme teď muset někam jít, ano?"Přecházím k ní a beru jí do náruče.
"A kam?"Ptá se šeptem a pokládá si hlavu na rameno.
"Já nevím."Odpovím jí šeptem.
Boggs na nás trpělivě čeká.
Vede nás chodbami až k výtahu.
S ne zrovna dvakrát nadnešneým výrazem nastupuji a sjíždíme o několik pater níže.
Procházíme chodbami, kde je spousty lidí v bílém a obyvatelů třináctky.
Uvědomuji si, že jsme v nemocnici.
"Počkám tu s vaší dcerou. Tady ten pokoj. Potřebujeme vědět, zda-li je to slečna Trinketová."
Při její jméně se mi div nerozskočí srdce radostí.
Podávám mu polospící Tess do náruče a vcházím do pokoje.
Je tu přítmí.
Přecházím k jediné posteli, která se v pokoji nachází.
Místností se nese bolestné mumlání osoby sedící na posteli. Ale přesto to nevypadá jako by byla při smyslech.
Jdu ještě blíž. Osoba je hodně hubená. Vlasy zakrývající jí celý obličej jsou špinavé a nemyté dlouhou dobu.
Je to ona. Určitě ano.
"Effie..."Zašeptám do ticha rušeného mumláním.
Žena trhavě zvedá hlavu a několik pramenů jí spadá z tváře. Tvář je posetá fialovějícími modřinami a šrámy, ale i přesto na mě koukají ty oceánově modré oči, které jsou teď prázdné.
Ještě pár vteřin váhám, jestli to je opravdu váhám. Vždycky jsem v jejích očích zahlédl jakousi jiskru, ale teď ne. Jsou opravdu prázdné. Jakoby byli mrtvé. Koukají skrz mě.
"Haymitch...."A to se stává mantrou jejího mumlání.
Zamávám jí rukou před očima, ale nic se nestane. Žádné zamrkání nic.
A pak mi to dochází.
Nevidí mě.
