Poslední okvětní lístek

1. kapitola

Léto loňského roku

"Lily, neskákej! Není to bezpečné."

Jako by mě někdy něco jako bezpečí zajímalo. Ale Sára byla už prostě taková. Vždy se o mě strachovala a snažila se tlumit všechny mé výstřednosti a já ji nikdy neposlechla. A neudělám to ani teď. Když to mohou skočit všichni kluci z naší party, mohu i já. Skáčou to každý rok, je to jejich tradice k zahájení léta. Minulý rok jsem je s pocitem vzrušení a závisti pozorovala, ale letos jsem se rozhodla, že skočím s nimi. Neptala jsem se jich, jen jim to oznámila a nikdo mi neodporoval. Skála byla asi dvacet metrů vysoká a vědělo se, že voda dole je dostatečně hluboká. Na druhou stranu, byla to voda a za ten rok se mohlo cokoliv pod hladinou změnit, proto mi v krvi proudil příjemný pocit adrenalinu a vzrušení z neznámého.

David natáhl ruku a mně chvíli nedocházelo, co tím sleduje. Vždy skákal první. Byl z kluků nejstarší, největší, nejsilnější a s přirozenou autoritou. Každý kluk chtěl být jako on a každá holka by s ním chtěla chodit. Byl nejmenovaným vůdcem naší party a nikdo to nikdy nezpochybňoval, všichni jsme ho rádi následovali.

"Lil, pojď, skočíme to spolu a ukážeme jim, jak na to."

Pouze on mi od dětství říkal touto zdrobnělinou. Známe se od nepaměti, ještě když jsme byly malé děti, vyrůstali jsme na stejné vesnici a naše mámy jsou něco jako nejlepší kamarádky. Vždy mě bral jako mladší ségru, na kterou by měl dohlížet, tak mu to také říkaly naše mámy a mě už to unavovalo, protože jestli se o sebe někdo uměl postarat, byla jsem to já a David to věděl. Před mou mámou a jeho rodiči hrál dokonale roli slušňáka a ochránce, ale jen jsme zmizeli z dohledu, všechno bylo jinak. Podporoval každou mou špatnost a u mnoha mi i asistoval, jako dnes.

Podala jsem mu ruku a polilo mě horko. Začalo to už v loňském roce, ale až letos cítím, že to nedokáži ovládat, je to silnější než já. Na Davida se rozhodně jako na staršího bráchu nedívám a už vůbec ho tak nevnímám. Nejsou to motýli v břiše, co cítím, je to žár, který mě zevnitř celou rozpaluje. Nikdy by mě nenapadlo, že se nakonec zamiluji do kluka, kterého znám sedmnáct let. Stalo se to nečekaně a neplánovaně a já netuším, jak s tím dokáži celé léto pracovat, aniž by si toho někdo nevšimnul. Na druhou stranu, David je typ kluka, do kterého by se zamilovala asi každá holka, jen mně to trvalo z neznámých důvodů trochu déle. Prohlížím si ho z profilu, jeho husté blonďaté vlasy se houpou ve větru, modré oči jsou modřejší než letní nebe, jeho rty tvoří ostrou linku s dokonalým úsměvem, je vysoký, sahám mu sotva po ramena, po jeho statná a široká ramena. 

"Připravená?"

Otočí se ke mně a sebevědomě a povzbudivě se na mě usměje. Zmůžu se pouze na přikývnutí. Nejsem nervózní z toho seskoku, skočila bych i sama, ale jeho blízkost a dotek jeho ruky mě omračují a já se nemohu pořádně soustředit. Alex jde na kraj skály.

"Odpočítám vám to. Na teď skočte a pořádně se odrazte. Dobře, Lily? Dole je Zuzka, zkusí udělat nějaké fotky."

"Tři ..., dva ..., jedna ..., teď!"

Nezaváhala jsem ani na sekundu. Nohy se odrazily a my letěli volným pádem. Křičela jsem, ale radostí. Asi v polovině letu mě David pustil, abychom si sami mohli pohlídat dopad do vody. Milovala jsem to. Milovala jsem každou sekundu našeho seskoku. Vlasy mi vířily okolo obličeje a vítr hladil každou část mého těla. Tak takhle vypadá volný pád. Když se má chodidla dotkla hladiny, trochu to štíplo, ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet, protože jsem propadla hladinou rybníka do hloubky a lehce se zamotala do kořenů leknínů, kterých tu bylo hojně. Zabrala jsem několika tempy a vynořila se nad hladinu. Kdyby to bylo možné, šla bych skočit ihned znovu, ale tradice dovoluje každému pouze jeden seskok na začátku léta.