Poslední okvětní lístek

27. kapitola

Léto loňského roku

Nele ráno naštěstí nepřišlo nijak divné, že u nás už David není. Pravděpodobně ani nepočítala s tím, že by u nás mohl přespat. To byly mé plány. Mé plány, které se nenaplnily. Zatímco ona oplývá energií a radostí, energií z kvalitního spánku a radostí z letních prázdnin, já během snídaně cítím pouhé prázdno a smutek z promarněného večera. Vše se vyvíjelo naprosto perfektně. Středa byla přesně taková, jakou jsem si ji vysnila, až na ten konec. Zvrtlo se to tak rychle a nečekaně, že jsem ani nestačila zareagovat. Jednoduše jsem ho nechala odejít. A chtěla jsem vůbec, aby u mě v tu kritickou chvíli zůstal? Ano, chtěla. Přála jsem si, aby řekl, že mi rozumí, a že na mě nechce a nebude spěchat. Poté bych se mu schoulila do náruče, ve které bych se nechala ukolébat ke spánku. Ráno bych se probudila a první, co bych spatřila, by byl jeho zářivý úsměv. Ale to se nestalo. Proč jsem ho tedy nenechala dokončit to, s čím začal, s čím jsme začali? Měl pravdu, vzala jsem si z něj maximální potěšení, ale sama jsem mu neposkytla nic nazpátek, jen velmi nepříjemné a razantní odmítnutí.

Když jde o Davida, všechno dělám špatně. Už jsem se s tím smířila. Pravděpodobně jsem měla přijmout vše, co mi v danou chvíli nabízel, ale něco mě drželo zpátky, něco mě zastavilo a nedovolilo mi to překročit tu hranici. Nebylo to o strachu nebo nedůvěře. Davidovi věřím, možná nejvíce ze všech osob, které jsou v mém životě, ale něco mě nabádalo, že to nebyla ta pravá chvíle. Ne, když Nela spala v patře pod námi. Ne, když ani netvoříme oficiální pár. Ne, když jsme spolu doteď nebyli ani na opravdovém rande. Cítila jsem, že jsme přeskočili několik met najednou, a děsila mě představa, co by nám pak vlastně zbylo. Nejsem prudérní a uvědomuju si, že má David mnohem více zkušeností a pravděpodobně má určité své potřeby, které se mnou chtěl včera naplnit. Nemusím si nic nalhávat. S kluky mám minimální zkušenosti a včera večer to na mě bylo příliš rychlé, nestačila jsem Davidovi. David ale není povinován čekat na mě a to byl možná kámen úrazu celé situace. Už jsme na sebe čekali až příliš dlouho. Zatímco já bych klidně čekala celý život, David chtěl vše a hned. To z něj nedělá záporáka. Jen mladého muže, který ví, co od života chce, co ode mě chce.

Teď si jen vyčítám, že jsem na to nebyla připravená. Celý poslední rok směřoval k tomu okamžiku. Kluka, do kterého jsem byla bláznivě zamilovaná, jsem měla na dosah, chtěl mě celou a já řekla ne. Když nad tím vším teď ráno přemýšlím, dochází mi realita mého konání - zvorala jsem to. Zase. Jediná cesta, jak ten naprostý zmatek napravit, je vysvětlit Davidovi mé myšlenkové pochody. Protože, když se na to podívám jeho očima, musí si myslet, že jsem se včera minimálně zbláznila. Teď už se nedivím, že odešel a práskl za sebou dveřmi. Byla jsem to já, kdo ho pozval, aby strávil den se mnou a mou malou sestrou. Byla jsem to já, kdo chtěl, aby u nás zůstal i po našem návratu. A byla jsem to já, kdo se k němu žádostivě tiskl v mé vlastní posteli. David na mě nijak netlačil. Z mých úvah mě vytrhne až má včerejší záminka toho všeho. 

"Lily, pojedeme dnes s Davidem zase na nějaký výlet, než se mamka vrátí?"

Bodne mě u srdce, protože vidím, že všechny generace žen Matysových bezhlavě propadly kouzlu Davida Nikodýma. Obě mé babičky kolem něj pravidelně cukrují. Má máma by ho nejraději adoptovala. Na to, jak duchem nepřítomná se občas zdá, v Davida přítomnosti vždy pookřeje. Mě měl jistou možná ještě dříve, než jsem se narodila. A Nela? Pro ni je to starší bratr, kterého nikdy neměla, a ke kterému s úctou vzhlíží. Rozhodně si nepřeju, aby poznala, že jsme se včera pohádali, a že je to navíc celé jen a pouze má vina.