Poslední okvětní lístek

11. kapitola

Léto loňského roku

Je potřeba si říct, že to David zase jednou všechno vymyslel a naplánoval moc dobře. Pokud by nás odpoledne nevytáhl na rozhlednu a my zůstali tady na farmě, už bychom žádné aktivity nezažili a z kempu se rozhodně nevyhrabali. Můžeme být rádi, že v sobě kluci ještě našli sílu, aby rozdělali oheň, protože už jsou v takovém stavu, že bych je všechny nejraději nastrkala do teepeeček, aby se z toho vyspali. Může za to Jakub, který měl ten geniální nápad, a od odpoledne všechny zásoboval neustálým přísunem piva. To všechno na přímém slunci a s nedostatkem opravdového pitného režimu. Člověk by čekal, že už budou mít trochu rozum, ale není tomu tak. Jakub už je v takovém stavu, že se jen nepřítomně dívá do ohně a u toho se směje Davida vtipům. David si i v opilosti drží svou fazónu a baví své spolusedící, Jakuba a Alenu. Ta se v opilosti stala ještě více nesnesitelnou a jsem ráda, že sedí daleko ode mě, na opačné straně ohniště. Bohužel právě vedle Davida.

Michal se Zuzkou si vzali na starost občerstvení a nápojový koutek. Alex už ladí první akordy na své kytaře, kterou s sebou vždy na naše akce a k táboráku vozí. My se Sárou jsme se již tepleji oblékly a obsloužily se kolou s červeným vínem, protože pivu zrovna neholdujeme. Chvíli si povídáme o jejím blížícím se odjezdu za babičkou na Moravu. Jako každý rok mě zve, abych jela s ní, ale já se žádný rok nedokážu vzdát léta tady u nás. Dříve jsem si nedokázala představit, že bych opustila partu a ty velké věci se tady děly beze mě. Nyní si nedokážu představit, že bych čtrnáct dní neviděla Davida. Sára je v tomhle ohledu asi nejsamostatnější jednotkou celé party. Je její součástí, protože jsme my dvě kamarádky, zároveň se jí ale nikdy plně neodevzdala.

"Jdu tam chvíli pomoct Zuzce. Zůstala tam sama. Obávám se, že šel Michal zvracet někam do lesa. Rozhodně na to vypadal."

Zůstanu sama a bodá ve mně osten žárlivosti, když vidím, jak se tam Alena vesele vybavuje s Davidem a Jakubem. Měla bych říct opilecky vybavuje. Proč mám pocit, že je ta holka vždycky o krok napřed, než si u Davida stojím já? Ničeho se neštítí a často mi přijde, že se chová více jako kluk než holky. Tahle trojka jsou spolužáci už od základky a mají spolu velmi silné pouto. Asi takové jako já se Sárou a trochu také s Alexem. Nikdy jsem v tom nehledala nic romantického, ale když teď vidím, jak tam na Davida pomrkává svými řasami plnými těžké a ulepené řasenky, říkám si, zda jsem to celé nepodcenila.

Raději odtrhnu pohled od té svaté trojky a věnuju ho své vidlici, na které se mi opéká, nevím už kolikáté, marshmallow. Pohled do ohně na mě má uklidňující vliv. Co si pamatuju, tak jsem byla vždy pevně spojená s přírodou - země, vzduch, oheň, voda. Dokáže mě uklidnit oheň, stejně tak miluju vodu, ten pocit, když mi vítr hladí vlasy nebo když se procházím po mechu či mezi květy. To jsem já. Teď si jen užívám přítomnosti tohoto pekelného živlu. Baví mě pozorovat tančící plameny, poslouchat praskání ohně a nechat se nahřívat žárem z ohniště. Jsem z dneška a vlastně i celého týdne příjemně unavená a postupně se díky horkým plamenům uvolňuju. Mé marshmallow už má tak akorát konzistenci, tak si ho přitáhnu k sobě a lehce na něj foukám, aby co nejdříve zchladlo. Pak už jen prsty uždibuji tu sladkou a mazlavou hmotu a užívám si její chuť v puse.

Kromě jedné rodiny s malými dětmi, která se drží u svého stanu a ohniště, tu jsme dnes sami, tak máme soukromí a můžeme se bavit téměř neomezeně. Alex je možná opilý, ale hlas má pořád jako skřivan, i kytara mu stále ladí. Právě začíná první akordy Valčíčku a u toho na mě významně pomrkává, abych si šla sednout k němu a přidala se. Vím, že jsem mu to odpoledne slíbila a pokud to tady chceme dnes trochu rozezpívat, budu tomu muset pomoct. Tuhle písničku chtěl bych ti lásko dát ..., zpíváme duet. A zatím to nevypadá, že by se k nám chtěl kdokoliv přidat. Alex má silný hlas, takže ten můj je pouze takový doprovod, ale líbí se mi to a já se začínám konečně bavit.