Poslední okvětní lístek

22. kapitola

Současnost

Doma proudí nějaká špatná energie. V minulých měsících jsem to přičítala mému psychickému rozpoložení, ale nyní to není, pouze, mnou. Máma si po roce konečně všimla, že je se mnou něco jinak, a začala to řešit. Řešit je moc silné slovo, začala to komentovat. V pondělí večer jsem mámu oficiálně seznámila s Jonášem. Plenili jsme naši zahradu a, i když to byla rychlá akce, potkali se. Jonáš mě přišel vyzvednout do cukrárny, pozdravil se s babičkou, seznámil se s brigádnicí Evou a poté jsme spolu jeli na kole k nám. Nechtěli jsme se u nás moc dlouho zdržovat, protože jsme vybrané kytky, bylinky a další poklady z naší zahrady chtěli přemístit k Jonášovi co nejrychleji. Mě další den čekala zase práce v cukrárně. A Jonáš se tento týden také činí, protože chce být dny, kdy já budu v práci, k dispozici svému tátovi, aby mu pomohl s pracemi na baráku, na které nestačí jeho máma.

Nestavovala jsem se ani uvnitř domu a šli jsme rovnou na zahradu. To možná byla chyba a způsobila máminu zvědavost. Po chvíli se s mísou na zeleninu objevila na zahradě a z celé situace a jejich seznámení se už nedalo nijak vyvléknout. Máma byla k Jonášovi hodně odměřená, ještě více než obvykle a to už je téměř nemožné. Čekala jsem, že ji bude zajímat, na čem pracujeme, ale spokojila se pouze se základními informacemi, které jsem jí řekla. Jonáš byl z její odtažitosti nervózní a raději se do hovoru nezapojoval. Celou situaci zachránila až Nela, která musela v obýváku slyšet, že je u nás na zahradě nějak rušno a přišla se podívat, co se děje. Celá nadšená se seznámila s Jonášem a její dětská bezprostřednost si neodpustila nevinnou poznámku.

"Co se s tebou Lily seznámila, nějak víc se směje. Mám z toho radost."

Překvapilo mě, že to i devítiletá holka vnímá. Máma se u toho na mě podezřívavě podívala, poté se zamračila i na Jonáše. Doopravdy nevím, co tím sledovala. Od té doby, co táta umřel, se s mámou každým dnem, týdnem, měsícem a rokem od sebe vzdalujeme a ten poslední rok to ještě více umocnil a ona se tomu nijak nebránila. Možná se jí dokonce ulevilo, že už si k ní nezkouším hledat cestu. Mamince před lety bych se možná svěřila s tím, co mě téměř zničilo a mohly jsme se tomu postavit spolu, jako rodina. Ale této studené, odtažité a ve svém světě žijící verzi matky jsem se od toho dne nedokázala téměř podívat do očí. Mé výčitky a vztek jsem směřovala také k její osobě. Vím, že možná není spravedlivé, ale občas jsem potřebovala ulevit svému vzteku na sebe a přesměrovat ho na mámu. Teď tu stojí, mračí se na Jonáše a má devítiletá sestřička upozorní na jedinou věc, na jediný fakt, díky kterému poslední týdny dýchám. Nebýt Jonáše, upadala bych, chřadla bych a pravděpodobně konečně dopadla na úplné dno mé existence.

Máma nás nechá na zahradě samotné, ale Nela nás ještě bombarduje otázkami. Není připravena nás opustit. Jonáš si s ní uvolněně a hravě povídá. Když je teď tak pozoruju, dochází mi, jak moc se Nela podobá té bývalé verzi Lily, kterou jsem bývala. Je mou menší kopií, jsme si i vzhledem podobné. Nela má o trochu světlejší vlasy než já, ale je možné, že jí také časem ztmavnou. Jsou stejně rozpustilé jako ty mé, točí se jí okolo kulatého a radostného dětského obličeje. Její očí se lesknou stejným odstínem hnědé jako ty mé. Povahou není tak divoká a bezprostřední, jak jsem bývala já. A to je jedině dobře, protože já na mou bezprostřednost doplatila. Nela si vše ráda nejdříve promyslí. Také není tak důvěřivá a všem otevřená. Své kamarády si dobře vybírá, váží si svého i jejich času. To mi přijde v devíti letech neobvyklé a vzácné. Proto je dnes překvapivé, že Jonáše dnes vidí poprvé, ale usmívá se na něj, mluví s ním, vtipkuje a tak nějak cítím, že se tady s námi teď cítí dobře. A to je život, který si já pro Nelu celým svým srdcem přeju. Napadne mě bláznivá myšlenka.