Poslední okvětní lístek

Prolog

Celé léto jsem snila o tom, že se zde s ním na louce lásky, jak se jí po okolí říká, setkám. Představovala jsem si nejrůznější scénáře a nezáleželo mi na tom, jaký z nich se splní. To byla ale chyba, měla jsem si přát něco plně definovaného, žádné vzdušné zámky. Možná je to nakonec celé má vina a já vysílala špatné signály. Zůstala jsem zde sama a všechny barvy vybledly, už je nevidím.

Když tu byl se mnou, vnímala jsem pouze kopretiny, byly všude okolo mě a já je začala nenávidět, každou jednu z nich. Místo, které mi bylo posvátné a luční kvítí, které jsem na světě milovala nejvíce, mě zradily tím nejohavnějším způsobem. Oněměly tak jako jsem byla já zbavena mého hlasu. Po celou dobu mi držel zakrytá ústa, abych nemohla křičet o pomoc. Dusila jsem se vzlyky a vlastními slinami. Nedokázala jsem se dívat na jeho chtíčem zkřivený obličej. Otočila jsem hlavu na stranu a spolu s jednotlivými přírazy počítala všechny kopretiny, dokud se můj pohled nerozplynul přívalem slz, které se mi draly z očí.

Bránila jsem se, ale měl mnohem větší sílu než já. Povalil mě na zem, roztrhl mi kalhotky, šaty mě nijak nechránily, shrnul si své kraťasy, pod kterými byl nahý, ruce mi sevřel nad hlavu a druhou rukou zakryl má ústa. Pak vykonal to, pro co si sem přišel. Mohlo to trvat pár minut nebo také celou věčnost, to já nevím, opustila jsem své tělo, fyzično se vytratilo a spolu s ním i má duše. Všechno ve mně zemřelo a zůstal pouze poslední okvětní lístek, podupaná kytka, která už nikdy nevykvete.

Otřel se o mé šaty, slezl ze mě a beze slova odešel, aniž by se po mně ještě otočil.

Já zůstala ležet mezi květy a to, co ze mě zbylo, se pomalu vracelo zpět do mého těla. Klekla jsem si a začala zvracet. Dávila jsem všechno, dokud jsem nebyla úplně prázdná.

Postavila jsem se na roztřesené a bolavé nohy, celá jsem byla rozbolavělá. Dívala jsem se na uválenou trávu, ležely tam roztržené kalhotky a vedle se do země vsakovaly mé zvratky. Ta louka tady byla mým prokletím a důkazem mé hlouposti a naivity.

Naposledy jsem se rozhlédla okolo sebe, uložila jsem si ten obrázek hluboko do své mysli, aby mi vždy připomínal nejhorší den mého života. Pak jsem odešla. Vydala jsem se pěšinou okolo vody, která byla jedinou přístupovou cestou na tu zatracenou louku. Nikdy se sem nevrátím.