Poslední okvětní lístek

19. kapitola

Léto loňského roku

Autem od nás cesta na Harasov trvá pouze pár minut a my ji absolvujeme v naprosté a tíživé mlčenlivosti. Na jazyku mě pálí otázky, na které nemám odvahu se zeptat. Když jsme byly děti, dokázali jsme se s Davidem bavit pořád a o všem. Dokud jsem si alespoň já udržovala tu dětskou nevinnost, mohli jsme vtipkovat, vzájemně se dobírat a těšit se té bezprostřednosti mezi námi. Vše se změnilo tím polibkem na začátku léta. Vodní radovánky, které konečně zhmotnily mou největší touhu, touhu po Davidovi. Bosými nohami jsme stáli v chladivé a třpytící se říčce, David mě držel v náruči, oba rozesmátí, uvolnění a já konečně přitiskla mé rty na ty jeho. Na začátku jsem byla možná já iniciátorkou, ale nyní je to David, který určuje směr, kterým se bude naše společná cesta ubírat. Pro nás dva je hranice mezi přátelstvím, přitažlivostí a láskou velmi tenká a já nevím, ke které variantě našeho vztahu se David přiklání. Musím to zjistit, jinak se budeme točit v začarovaném kruhu a nikdy se neposuneme dále.

David mě do žádného rozhovoru netlačí, pustí rádio a zrovna hrají skladbu Sweet Child O'Mine. Jako by Guns N'Roses zpívali o nás, o našem dětství a o citech, které z něho vyklíčily. Zatímco já cítím, jak se mi při poslechu této skladby slzy derou do očí, David si pobrukuje melodii a vůbec mu nedochází, jak moc nejistá si sama sebou a námi jsem. Možná si myslí, že mě zpátky drží kocovina, ale já přemýšlím pouze o tom, proč jsem se do tohoto stavu dostala. Včera jsem měla velká očekávání, která se nenaplnila. Davida jsem na diskotéce téměř neviděla a podle všeho si tam našel někoho jiného, s kým se dobře bavil. Vůbec nebral ohled na to, co to udělá se mnou. Já s tím nedokázala vůbec nic udělat. Za mou současnou mlčenlivost může směs strachu, nejistoty a studu. Nechci být před Davidem za chudinku, která se o sebe neumí postarat. Nechci mu ukázat mou zranitelnost a zraněnost. To nejsem já, nikdy jsem nebyla. Možná se David nezamiluje do té zaláskované holky, která okolo něj pořád běhá, ale mohla by ho přitahovat ta drzá a nebojácná Lily, která většinou zabaví celou partu, a je pro každou legraci a špatnost, nejlépe s Davidem.

Z úvah mě vytrhne prudké zastavení auta. Nevšimla jsem si, že už jsme na parkovišti u Harasova, a nevšímám si toho ani nyní. Dívám se směrem k rybníku a jsem naprosto okouzlena tou večerní scenérií, protože Harasov hoří. Celá hladina rybníka je ozářena zapadajícím sluncem, Harasov je v plamenech. Hraje barvami zlaté, oranžové a rubínově červené. Od hladiny se sluneční paleta barev odráží na skálu a dále do lesa. Jeden západ slunce a tolik barev a přírodní nádhery. Pokradmu se podívám na Davida a vidím, že i na něj toto přírodní dílo udělalo dojem. Tváří se jako by to snad celé plánoval, ale oba víme, že je to pouhá souhra dokonalých okamžiků, které nás poctily svou přítomností.

"Kam chceš jít, Lil? Zůstaneme na hlavní pláži nebo půjdeme na tu menší na druhé straně? Nebo snad na skálu?"

Šibalsky se na mě zazubí. Než bychom vylezly nahoru na skálu, mohlo by se stát, že by slunce už zapadlo. A já chci těžit z toho, co nám zde příroda vykouzlila. Možná riskuju, ale zároveň si pro nás přeju soukromí.

"Pojďme na tu pláž naproti. Třeba ten západ slunce ještě vydrží."

Chytnu plážovou tašku, kam jsem si hodila pouze ručník, mobil, klíče a lahev s vodou, a vydám se směrem k rybníku, stále okouzlená tím, co se odehrává na hladině rybníka. David si s sebou nebere vůbec nic. Pouze zamkne auto, do kapsy si hodí klíče a beze slov mě následuje. Zajímalo by mě, jak to má vymyšlené. Rozhlížím se okolo a vidím, že tu zůstala sotva desítka lidí. Jen pár z nás má dnes tu výsadu pozorovat Harasov ve slunečných plamenech. Když jsme s partou několikrát praktikovali večerní koupání, jednalo se spíše o noční koupání a slunce už bylo dávno zapadlé. Já jsem přesvědčená, že jsem nikdy tady u nás nebyla svědkem takové přírodní krásy. Doufám, že nám hořící nebe nedává nějaké znamení a pokud ano, tak že se dívám na symboly vášně a touhy či planoucího srdce, lépe planoucích srdcí.