Poslední okvětní lístek

8. kapitola

Současnost

Další dny mé myšlenky běhaly všude okolo. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Mohla za to konfrontace s Davidem. Myslela jsem si, že, když se mu budu stranit, nechá mě být. Co jiného mohu dělat? Bydlíme ve stejné vesnici. Naši rodiče jsou přátelé. Máme mnoho společných kamarádů a známých. Všech a všeho se kvůli němu vzdám. Sára je ale má nejlepší kamarádka a nikdy by nedala přednost partě přede mnou. Co ode mě očekává? Že zůstanu zavřená v domě? Vždyť už tak tomu skoro je. Jsem pouze doma, na zahradě, s mou ségrou, v cukrárně nebo se Sárou. Nezůstalo mi nic z minulého života. Do letních prázdnin jsem měla záblesky, záblesky vzpomínek na loňské léto a na ten poslední den, který všechno zničil. Od mého letošního seskoku do Harasova a teď i po párty, která se konala v pondělí, mám také stále častěji noční můry. Za poslední noci jsem toho moc nenaspala. Ve spánku ten den na louce prožívám znovu a znovu. Nemohu to kontrolovat. Obvykle se probudím, až když je po všem. Znovu tam ležím, klečím, zvracím do uváleného lučního kvítí a on odchází. Ničí mě to zevnitř a to jsem si myslela, že do horšího stavu se už dostat nemohu.

Ve středu ráno se dívám do zrcadla a ty špatné noci a únava se na mně podepsaly. Pod skelnýma očima mám šedé stíny, jsem bledá a vyhublá. Když se podívám na nástěnku nad psacím stolem na fotky z předešlých let, připadám si jako má vlastní chudá příbuzná. Vždy jsem měla pocit, že zářím, úsměv a dobrá nálada byly mou nedílnou součástí. Mé oblečení hrálo barvami. Vlasy odrážely můj temperament. Bylo mě všude plno a energie jsem měla na rozdávání. Dnes se zmohu pouze na černé kraťasy a bílé triko s nápisem Out of Control, protože to jsem nyní já. Vlasy si stočím do drdolu. Kdybych neměla od přírody vlnité vlasy, ostříhala bych si je. Na obličej si nanesu trochu korektoru, abych zakryla mé kruhy pod očima, a balzám na mé vysušené rty. Vyjít každé ráno z pokoje je pro mě nejtěžší, protože cítím, jak se o mě opírá panická ataka. Poslední měsíce jsem se ji naučila regulovat a ovládat, ale něco mi říká, že během letošního léta se nedokážu kontrolovat věčně.

Naše rána s mámou a ségrou jsou každý den téměř stejná. Posnídáme spolu, máma vezme ségru a odveze ji k babičce a dědovi od táty a sama jede do práce. Výjimečně, když musí s Nelou zůstat doma, pracuje z domu. Já po deváté hodině ranní beru batoh a nasedám na kolo, abych byla na otvíračku v cukrárně a pomohla babičce všechno připravit. Děda v cukrárně není každý den, jeho zdraví už mu to nedovoluje. S babičkou tam jsem vždy já nebo brigádnice Eva nebo obě, podle předpokládané vytíženosti. Dneska si do batohu přihazuji ještě Jonášovu mikinu. Nevím, zda se v cukrárně doopravdy ukáže, ale ráda bych to už měla vyřešené. Byl ke mně opakovaně milý a zdvořilý a já se k němu opakovaně chovala jako ta největší mrcha, tak bych ráda využila pohostinství naší cukrárny a poděkovala mu.

Středy bývají v naší cukrárně obvykle klidné, i proto tu jsem dnes s babičkou sama. Eva dnes potřebovala volno. Když jsou hosté obsloužení a usazení a nepřichází nikdo další, tak pomáhám babičce v kuchyni s přípravou dalších zákusků a dortů nebo odmýváme nádobí. Babičce Daně nevadí pracovat v tichosti a já se do žádné konverzace také nehrnu. Musí na nás být letos žalostný pohled. Dříve jsem to tu dokázala rozproudit mým temperamentem nebo děda svými vtípky. Dnes tu není nic z toho. Odpoledne sedím za kasou a listuji sbírkou básní, kterou jsem si vypůjčila od nás z knihobudky, kterou máme přímo uvnitř cukrárny. Symbolicky jsem si vzala Květy zla od Baudelaira. Můj učitel literatury by na mě byl hrdý. Sbírku už mám ale dávno přečtenou, dnes pouze listuji a hledám části, které pasují na můj zpackaný život. V téměř každé básni se vidím a přemýšlím, který verš bych si mohla nechat vytetovat na druhé zápěstí. Tatér, který mi tetování dělal, mi řekl, že se určitě brzy uvidíme. Já mu nevěřila, ale teď si říkám, že asi musel odhadnout míru mé deprese, a bylo mu jasné, že jedna opadaná kopretina mě nespasí. I tak se stala jediným pojítkem s tím, kým jsem byla a tím, kým jsem se pod nátlakem stala. Prohlížím si obě má zápěstí, když se naproti mně ozve něčí hlas.