Poslední okvětní lístek

24. kapitola

Současnost

"Lily, ty se mě doopravdy ptáš, jestli chci jet s tebou, Alexem a Jonášem teď o víkendu na Mácháč? To myslíš vážně?"

Sára se na mě dívá až rozčileně. Přemýšlím, čím jsem ji mohla naštvat. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Myslela jsem si, že něco takového potřebuje i naše přátelství se Sárou. Ale byla jsem bláhová, už je moc pozdě. Jak jsem si mohla myslet, že za ní přijdu po takové době s návrhem společného víkendu, a ona mi hned nadšeně skočí okolo krku. Poslední měsíce jsem ji a naše přátelství zanedbávala a tímto se to nevyřeší. Tím, že jí nechci a nemůžu říct, co stojí za mým podivným chováním, jsem si řekla, že zkusím navázat tam, kde jsme skončily, ale tak mezilidské vztahy nefungují, ani mezi nejbližšími kamarádkami ne. Jonáš mi v posledních týdnech hodně pomohl a ukázal mi realitu, ve které jsem schopná fungovat a dýchat. Včerejší rozhovor s Alexem mi také hodně ulevil. I on patřil do mého života mnoho let a považovala jsem ho za kamaráda, a vlastně pořád považuju. Proč bych se měla kvůli Davidovi všeho a všech vzdát? Dokážu mlčet, ale nechci se tou pravdou zadusit, nechci se tou pravdou stát. David mi toho vzal hodně, ale nemůže to ovlivnit celý můj následující život. Je to minulost, která stvořila tu Lily, která teď stojí před Sárou, a já ji chci začít mít ráda, respektovat ji a naučit ji znovu věřit lidem a radovat se ze života. Se Sárou je ale možná už příliš pozdě. I s tím se budu muset smířit.

"Promiň, máš pravdu. Nepřemýšlela jsem. Neměla jsem to na tebe takhle vychrlit. Dneska ses vrátila a určitě zase nechceš strávit celý víkend někde mimo, a ještě navíc s námi. Byl to blbý nápad." 

Sáry výraz se zase změní a já zjišťuju, že už v něm neumím číst jako dříve. Odcizily jsme se jedna druhé. Dochází mi, že už je tomu doopravdy dlouho, co jsem s ní mluvila jako s kamarádkou, jako s nejlepší kamarádkou. A ona teď není schopná reagovat. Před loňským létem jsme všechen volný čas plánovaly spolu, věděly jsme o všech našich aktivitách, zájmech. Když jsme se neviděly, tak jsme si psaly nebo volaly. To ale skončilo v momentě, kdy jsem jí začala tajit Davida a to, co mezi námi probíhalo. To byl ten pomyslný začátek konce našeho přátelství. Už se nadechuju, že k tomu přidám ještě další omluvy, ale Sára mě předběhne. 

"Počkej, počkej. Necháš mě také domluvit? Já jen byla v šoku, že se mě na něco takového ptáš. Už jsem ani nedoufala, že se něčeho takového dočkám. Jasně, že vyrazíme. Jsem pro všemi deseti. A doufám, že mi teď neřekneš, že je to jen vtip, a že se žádný výlet nekoná. Ale já bych tomu stejně neuvěřila, protože, pokud bys začala vtipkovat, to by bylo také něco dlouho nevídaného. Nevím, proč, ale mám pocit, že bych měla být Jonášovi vděčná."

Co Sára, ale to já jsem Jonášovi vděčná. V den, kdy mě vytáhnul v polobezvědomí z Harasova, to bylo, jako bych se poprvé po dlouhé době nadechla, obrazně i doslova. Nedošlo mi to hned, nepřipouštěla jsem si to. Netlačil na mě, právě naopak, ale zároveň se nenechal odradit mým nepříjemným, odtažitým a chvílemi také panickým a hysterickým chováním. Spřátelil se se mnou. Bránila jsem se, dlouho, ale jsem ráda, že to se mnou Jonáš nevzdal. Já bych to udělala. Vzdala jsem se, vzdala jsem to. Bez něj bych nebyla schopná se znovu nabídnout Sáře nebo Alexovi. Vím, co mě drží zpátky, strach, že mi někdo zase ublíží tak moc, jako mi ublížil David. Podruhé by to už byl můj konec, vím to. Na začátku jsem také Jonáše podezřívala, že jeho úmysly nejsou čestné. Nevěřila jsem jemu a jeho pohnutkám, ale on se mi otevřel a já nakonec uvěřila. Uvěřila jsem jeho úmyslům, upřímnosti a srdci. On se mnou a v mé společnosti riskuje více než já s ním. Já už nemůžu více ztratit, ale, pokud nebudeme opatrní, mohla bych s sebou ke dnu stáhnout také Jonáše a to nechci.