Poslední okvětní lístek

23. kapitola

Léto loňského roku

Když jsme dojeli do nemocnice, byla jsem už natolik při smyslech, abych mohla s Davidem spolupracovat a dojít do nemocnice po svých, i když tedy velmi vrtkavou chůzí. David mě držel okolo pasu, abych někde nezakopla a neupadla, nebo neomdlela. Krvácení z nosu se zastavilo a mně celý obličej tepal tupou bolestí. Hlava mě po pádu bolela také na zadní straně a pořád mi dělalo potíže zaostřit na nějaký pevný bod před sebou. Měli jsme štěstí a v sobotu odpoledne v nemocnici téměř nikdo nebyl, tak mě energická sestřička hned vzala s sebou na vyšetření. David mi slíbil, že mezitím zavolá mé mámě, aby věděla, co se stalo. Já si upřímně připadala jako ten největší pitomec. Tu holku na volejbale jsem si měla lépe hlídat, rozhodně se k ní neotáčet zády a už vůbec ne si myslet, že jsem chráněná a nic mi nehrozí. Šla po mně od začátku zápasu a já o ní věděla. Teď naše parta utkání dohrává bez největší opory našeho týmu, myslím Davida, ne sebe, a já jsem s ním v nemocnici s naprosto dobitým obličejem. Na tom všem nacházím jediné sobecké pozitivum. David nezaváhal ani na sekundu a okamžitě se o mě postaral, hra nehra. Mohl pro mě nechat zavolat sanitku nebo mě sem mohl dovézt kdokoliv jiný z našich kamarádů, ale on to nedovolil. Naložil mě do auta a postaral se o mě.

Miluju mámu, ségru, babičky a dědy, ale chybí mi táta. Chybí mi někdo, kdo by mě chránil, staral se o mě a byl tu pro mě. Ale už za jeho života táta občas nechal Davida, aby ho zastoupil. důvěřoval mu, že se mi s ním nemůže nic stát. A dnes bylo jasně vidět, že tu roli David pořád bez jediného zaváhání hrdě zastává. Ve chvílích jako je tato, kdy se cítím slabá, bolavá a unavená, potřebuju vědět, že je tu někdo, o koho se můžu opřít. Nějaký mužský vzor, který se za mě postaví.

Po všech vyšetřeních a rentgenech si můžu oddechnout, protože podle pana doktora mám jen slabý otřes mozku a naražený nos. Když se vidím v zrcadle, tak se mi nechce věřit, že ten nos není zlomený. Doktor mi ale vysvětlil, že naraženiny kolikrát vypadají hůře jak zlomenina. A něco na tom bude. Pod nosem mám sraženinu krve, nos mám nateklý a dostala jsem na něj provizorní stahovací pásku, ale modřiny se mi začínají zbarvovat pod očima směsí tmavě modré a temně fialové. Prý není důvod, abych přes noc zůstala v nemocnici. Na tři dny dostanu prášky na bolest, mám odpočívat, hodně pít a ideálně zkusit do večera neusnout, kdyby se projevily nějaké vedlejší symptomy otřesu mozku. 

Na chodbu se mi nechce. Nechci, aby se na mě v tomhle stavu musel David dívat, ale čeká tam na mě i s tetou Janou. Mámin hlas slyším ze sesterny. Když David mámě zavolal, byla zrovna u Nikodýmů na kafi, tak, aby se nezdržovaly, vyrazily rovnou od nich. Jen cestou vysadily Nelu u babičky a dědy, aby ji s sebou nemusely brát do nemocnice. Pomalými kroky jdu k nim a hlavu mám raději svěšenou téměř až na hrudníku, abych se jim nemusela dívat do očí, nebo spíše, aby se oni nemuseli dívat na ten můj znetvořený obličej. Není to ale nejšťastnější nápad, protože cítím, jak se mi krev navaluje do pohmožděného obličeje a bolest se tím jen umocňuje.

"Lilinko, pojď si honem sednout. Chudinko, musí tě to strašně bolet. Ještě, že se o tebe Davídek dokázal tak rychle postarat. Já to říkám pořád, tebe je na nějaký sport škoda. Taková krásná holka a honí se upocená za míčem. A teď se na sebe podívej, jak jsi celá zdevastovaná."

Až nyní mi dojde, že tu jsem celou dobu ve sportovní podprsence a v kraťasech. To něco málo, co na sobě mám, je celé zakrvácené a zpocené. Vlasy mám po všech vyšetřeních rozpuštěné a celé rozcuchané. Adrenalin a bolest mi ale na toto všechno daly až do této chvíle zapomenout. Až mě uvidí máma, zhrozí se. Od té doby, co tatínek umřel, nemá ráda nemocnice a doktory. Několikrát jsem v jejím hlase slyšela výtku, že měli udělat mnohem více, aby tatínka zachránili. Mně ale bylo vždy jasné, že lékaři jsou pouze lékaři, a nejsou to žádní zázrační čarodějové, kteří umí navracet život tam, kde už není. Jako by mi David četl myšlenky.