Poslední okvětní lístek

13. kapitola

Léto loňského roku

"Davide, dělám to správně? Nerada bych z té kobyly spadla."

A pak ten její smích. Alena mi brnká na nervy celou projížďku. Ale mohu si za to sama. Tím, že jsem v noci téměř nezamhouřila oka, jsem na některé rušivé elementy velmi citlivá, na Alenu obzvláště. Zuzka s Michalem se z projížďky omluvili a raději zůstali na farmě s tím, že se na koňském hřbetě úplně necítí. Nechápu, proč neměla Alena alespoň trochu soudnosti a nezůstala v kempu s nimi. Cesta je úzká. Vedle sebe mohou jet maximálně dva koně. Úplně vepředu jede Jakub, který má sice otřesný jezdecký styl, ale hraje si na kovboje a je samostatný. Snad ho někde Max neshodí. O Alenu se po celou dobu k mé nelibosti pečlivě stará David. Alex se Sárou už s námi na několika projížďkách byli a na hřbetech jejich koní spolu uvolněně diskutují. Já se držím pár metrů za nimi. Jsem duchem nepřítomná, protože bez přestání přemýšlím nad Davida matoucími signály.

Od začátku prázdnin se mezi námi stalo několik rozhodně ne pouze přátelských epizod, ale nikdy jsme o tom spolu nemluvili, jen v náznacích. Včera mě David provokoval a nazval mě nevinnou. Nebylo v tom nic romantického. V noci jsem si musela přiznat, že je David mnohem zkušenější, a je si toho vědom. V lásce ale na zkušenostech nezáleží. Musím mu jen dokázat a ukázat, že to pro mě není žádná hra, ale jsou v tom ty nejryzejší city. Zároveň potřebuju zjistit, co si o tom všem myslí David. Posunuli jsme hranice našeho přátelství, ale já chci více, chci Davida. Robin se pode mnou nervózně vrtí, určitě ze mě cítí, že jsem hlavou v oblacích.

"Lily, jsi tu s námi? Chvílemi to vypadá, že na koni poprvé sedíš ty a ne Alena."

Otočí se po mně Sára a vytrhne mě z mých myšlenek.

"O té mi raději nemluv."

Sára o mé nevraživosti vůči Aleně ví. Také ví o mé letošní slabosti pro Davida. Proto po ni není těžké uhodnout, co se mi honí v hlavě. Ostatní v partě o tom všem nemají ani tušení. Teď se po mně ale zamyšleně dívá i Alex a pak se hned otáčí a sleduje také Davida a Alenu. No, super, trapnější má reakce být už nemohla.

Jsem šťastná, když se ta první trojice rozhodne, že už to pro dnešek stačilo, a bude lepší se vrátit zpět do kempu. Zuzka s Michalem slíbili, že se zatím postarají o věci. Proto, když se vrátíme na farmu, koně vypustíme do výběhu, David se rozloučí s majiteli, se můžeme naskládat do aut a odjet. Je akorát čas oběda, tak se ještě stavíme U Grobiána, abychom se najedli. Poté už nás jen Jakub s Davidem rozvezou do našich domovů a zbytek neděle všichni strávíme se svými rodinami. Já jsem po zbytek dne zavřená v pokoji a jen si přehrávám víkendové události.

Pondělí a úterý strávím v cukrárně s babičkou a dědou. Jsme domluvení, že tam s nimi budu vždy alespoň tři dny v týdnu. Někdy více, pokud je to potřeba. Některé dny mám pevně dané kvůli naší brigádnici Katce, zbylé dny záleží na mně nebo na mé domluvě s babičkou a dědou. Jsem tam s nimi ráda. Vždycky se tam za mnou navíc zastaví někdo z party nebo potkám některé bývalé spolužáky ze základky a dáme se do řeči. David o sobě nedává vědět, tak jsem ráda, že mám něco na práci, protože jinak bych na něj musela pořád myslet. Zajímalo by mě, zda i on přemýšlí nad tím, co se to mezi námi děje. 

Na středu jsme domluvili naši cestu do Prahy. K Alexově nelibosti nás nakonec jede pět. Přidali se k nám také Zuzka s Michalem. Asi už se jim po jejich pražských životech stýská. Tím, že se z toho stala skupinová akce, přidali jsme také zprávu do společného chatu celé party. David s Jakubem se omluvili, že už mají nějaké vlastní plány, které nijak blíže nespecifikovali. A Alena hlídala naštěstí mladší bráchy. Něco mi ale říká, že, pokud by měla volný den, trávila by ho raději s Davidem a Jakubem než s námi v Praze.