Poslední okvětní lístek

25. kapitola

Léto loňského roku

S babičkou a dědou jsme se domluvili, že tento týden do cukrárny nemusím. Po tom, co jim mamka vylíčila, co se mi stalo, chtěli, abych si pořádně odpočinula. Když se na sebe dívám v pondělí do zrcadla, ani bych se lidem veřejně ukazovat nechtěla. Nos mám pořád nateklý a okolo zarudlý a pod očima světle fialové modřiny. Naštěstí už ustoupila bolest a já se nemusím ládovat léky proti bolesti. Něco mi říká, že letošní léto budu vyhlášena jako největší smolař a nešika sezóny. Nikomu jinému se nikdy nic podobného nestalo a jen já se nechám málem zmrzačit během volejbalového turnaje, na kterém mi vlastně ani tolik nezáleželo. Byla to chvilka nepozornosti a jistota si sama sebou. Vůbec jsem nepředpokládala a neočekávala podlost slečny na druhé straně sítě. A to byla chyba. Podle Sáry za tím vším nebylo nic jiného než žárlivost a touha po našem Davidovi. Jak také jinak, náš vyhlášený lamač dívčích srdcí, že se pro něj holky neštítí těch největších podlostí. Holčina se ale trochu přepočítala a nakonec docílila pouze opaku toho, po čem toužila, protože David ten den odjel se mnou a tu holku už si on, já a celá naše parta nepřejeme nikdy vidět.

Teď jsem byla dva dny zavřená doma, kvůli bolestem a také lékům, se kterými mi nebylo doporučeno trávit čas na sluníčku. Navíc jsem po nich byla strašně unavená. Máma poté, co zjistila, že nejsem ohrožená na životě, chodila po domě a neustále prohlašovala, že se pro tu naši partu jednou strhám, a že už to s tou oddaností jim trochu přeháním.

"Kdybys tolik energie, co věnuješ té tvé partě, věnovala tady baráku, Nele nebo mně, měly bychom se jako královny."

Když už mi trochu otrnulo, mohla jsem mámě oponovat, protože si moc nedokážu představit, jak jinak a lépe bych měla trávit léto než sportem a časem s přáteli. Mimo to se snažím hodně času trávit také s Nelou, máma o mou společnost stejně nestojí a navíc pomáhám babičce a dědovi v cukrárně. Trochu zbytečné výčitky z její strany, bych řekla.

"Mami, jako by tady někdo o mou společnost stál. Ty jsi věčně v práci nebo na zahradě. A Nela je většinu času se svými kamarádkami nebo je u babičky a dědy. Nebýt party, tak sedím zavřená doma, sama a mé nejlepší kamarádky by byly stěny našeho baráku."

"Zase nepřeháněj. A tenhle týden můžeš ukázat a dokázat, jak moc ti na nás záleží, když máš pocit, že ti chybí příležitosti. Ve středu jedeme s Nikodýmovýma do Prahy a zůstaneme tam přes noc. Vrátíme se až ve čtvrtek navečír. Tak si nic nedomlouvej a postaráš se o Nelu. Nechci pořád obtěžovat babičku a dědu."

Úplně jsem přes samou bolest obličeje a únavu zapomněla na jejich každoroční společnou akci, kdy spolu vyráží na Shakespearovské slavnosti, a zůstávají celé dva dny v Praze. Je to tradice ještě od dob, kdy žil tatínek. Po jeho smrti se Davida rodiče rozhodli, že se z toho naši mámu nenechají vykroutit a donutili ji v tradici, i přes její protesty, pokračovat. A musím říct, že jsem za to byla každý rok ráda. Pro mámu. Ty dva dny v roce si maximálně zaslouží a nebýt Nikodýmů, vzdala by se i jich, tak jako se vzdala vší zábavy a radostí po tatínkově smrti. Máma si nedovolí radovat a bavit se bez tatínka. Mně je ale jasné, že by si tatínek nepřál, aby máma takhle živořila a přežívala jen s tím nejnutnějším a nezbytným.

"V pohodě, mami, my si to s Nelou užijeme. A ne, že bych s tímhle obličejem plánovala nějaké velké akce. Dokud se to nějak rozumně nezahojí, nevystrčím nohy za náš plot. Nerada bych děsila naše spoluobčany, víš."