Poslední okvětní lístek

14. kapitola

Současnost

Dochází mi to pomalu, ale s Jonášem nemusím být v neustálém střehu a pohotovosti. Dává mi prostor se nadechnout a uvolnit se a to jsem si nedovolila už hodně dlouho. Nesrovnává mě s mou předchozí verzí a nevyčítá mi, že jsem se změnila. Nikdy nepoznal tu starou Lily. Není pro mě tak psychicky náročné s ním trávit čas, protože ode mě nemá žádná očekávání. Chce se se mnou přátelit, i když ví, že mě sužuje deprese, smutek a straním se lidem. Možná nás také spojuje fakt, že i on sám má nějaká bolístka z minulosti. Vyhýbá se davům, zbytečným známostem a střeží si své soukromí. Nemůžu mu svěřit mé tajemství, ale on se otevřel mně a tím mě nevědomky zase trochu polidštil. Celý rok jsem si okolo sebe budovala zeď a uzavírala se, ze strachu, že bych se mohla rozpadnout a už nikdy se neposbírat. Doteď nevím, jaký mechanismus mě přiměl nadechnout se a odejít z té louky. Uvnitř se cítím jako ta má vytetovaná kopretina s posledním okvětním lístkem. Stačí malý otřes nebo zafoukání větru a nezbyde nic. Tak málo ze mě zůstalo.

"Lily, a tady když půjdeme, co je tam? Kam se tou cestou dostaneme?"

Samozřejmě, že si Jonáš všimne cesty na tu proklatou louku. Naučila jsem se ji ignorovat, vytěsnila jsem ji. Jak se můžu chtít posunout dál, když si mě minulost pořád nachází? Vždy jsem to zde milovala. Nemyslím pouze tu louku. Milovala jsem naši ves, milovala jsem další vesnice, města a život kolem. Kokořín pro mě byl vždy rájem, který se mi nikdy neomrzel, protože každé jeho zákoutí se pořád měnilo, každé roční období přinášelo nové barvy a vůně. Byla jsem zde šťastná, milovaná a volná. Teď jsem svázaná v řetězech, které se okolo mě stále více utahují.

"To je brána do pekel."

Zašeptám. Jonáš kmitá mezi mnou a cestou na louku a já na něm vidím, že chce v otázkách pokračovat, tak ho raději předběhnu.

"Je to slepá cesta. Na konci je takový palouček. Říká se tomu louka lásky. Mládež z okolí tam chodí na první rande nebo tajné schůzky. Taková místní věc."

"Ty už jsi byla zamilovaná, že?"

"Jonáši, stačí. Nechci se o tom bavit. Je to pryč."

Prosím ho. Vím, proč se mě Jonáš ptá. Skládá si dílky postupně dohromady. Chce zjistit, co se za mými úzkostnými stavy skrývá a co je spouští. Odhaduje, jak moc to je vážné nebo zda je to nějaká holčičí malichernost. I když mi něco říká, že zrovna Jonáš by nezlehčoval žádná trápení.

"Já byl zamilovaný. Nebo jsem si to alespoň myslel. Chodil jsem s ní teď poslední rok na gymplu. Ale nechala mě, byl jsem pro ni málo společenský, prý. A chtěla mít možnosti a volnost na vysoké."

Vidím na Jonášovi, že pro něj není lehké o tom mluvit, ale vím, o co se snaží. Chce udržovat konverzaci. A je ochotný mluvit o sobě a svých milostných neúspěších. Nechce, abych se zasekla na nějakém mém temném bodě, ze kterého by bylo těžké mě po zbytek dne vytáhnout.

"Její škoda."

Vyjádřím mu podporu, i když pro něj asi těžko bude něco znamenat.

"Další důkaz toho, jak jsou mezilidské vztahy komplikované."

Přisadí si Jonáš. Ale řekne to tak lehce, že mě tím nečekaně rozesměje. My dva jsme důkazem toho, že jsme v mezilidských vztazích neuměli chodit a je hodně pravděpodobné, že už se to nikdy nenaučíme. Jsme rozbití. Pokud bychom zvládali ta základní pravidla, Jonáše by na základce žádní kluci nešikanovali a mě by nezneužil David. Ale nahlas to neřeknu. Nechci, aby se vrátilo to psychicky náročné téma. Směju se upřímně a uvolněně. Slyším vlastní smích a dochází mi, že zní čistě a opravdově. Nechrčím zoufalstvím a přetvářkou jako tomu bylo posledních pár měsíců. Projdu okolo Jonáše a pokračuju po cestičce okolo skály, která vede až na spodní pláž na druhé straně Harasova. Jonáš mě beze slov následuje.