Poslední okvětní lístek

18. kapitola

Současnost

Byla jsem překvapená, jak silný pocit úlevy jsem pociťovala z toho, že na mě Jonáš nezanevřel, a že to bylo celé jen nedorozumění. Však také vysílám mylné signály. Sice nejsem ochotna svěřit mu detaily toho, co se mi stalo, a co se mi pořád děje, zároveň mu ale poodkrývám více než komukoliv jinému do této doby. Jsem k němu nepříjemná, ale ne protože bych ho od sebe chtěla odehnat, ale protože mě každý den stravují negativní myšlenky a stavy a já se s nimi neumím vypořádat. Včera jsem už byla na pokraji zhroucení. Výhružky a hrozba Davida, nepřítomnost Jonáše a můj vlastní chaos v hlavě způsobily, že jsem ztrácela kontakt s tím zbytkem, který ve mně ještě zůstal. V posledních týdnech si uvědomuju, že se pohybuju na hraně, a od mého naprostého úpadku mě dělí pouze tenká hranice. Já stojím uprostřed. Na jedné straně v temnotě hrozí David a na té druhé, která byla do této doby více nejasná, vidím Jonáše. Nevím, kde se tam vzal, ale je jediný, kdo nepatří do mé minulosti, a kdo si našel cestu do mého současného života.

Včera u mlýna, když jsme se v dešti objímali, se ve mně něco pohnulo. Představila jsem si louku, na které byla uprostřed pouze jedna jediná poslední kopretina. Nebyla to krásná kopretina. Byla to zničená, podupaná kopretina, které zbýval poslední okvětní lístek. Přesně taková, jakou jsem si nechala vytetovat na mé levé předloktí. Kopretina na mé ruce je černá, bez barev. Na tu, která byla včera v mých představách, ale na krátký okamžik v Jonášově objetí vysvitlo slunce a zatažená mračna se rozestoupila. Na těch pár sekund jsem měla pocit, že ještě není vše ztraceno a ta poslední kopretina možná může přežít a znovu rozkvést. Možná na té louce mohou vyrůst a vykvést i další květiny. A možná se do mého života mohou vrátit barvy. Proto jsem opětovala Jonášovo objetí. Jeho blízkost a doteky mi ukazovaly, jaký život bych mohla mít, pokud bych se dostala na tu správnou stranu mého života.

Co se ale nachází na té druhé straně, kde bych se konečně mohla nadechnout a otevřít oči? Stála bych tam já. Dívala bych se do zrcadla a na tváři by se mi zračil upřímný úsměv. V očích by mi jiskřily život a radost. Stála by tam Lily, která přežila peklo a rozhodla se žít, ne přežívat. Za sebou bych ale musela nechat Davida a události toho léta nebo alespoň události toho odpoledne, kdy se rozhodl, že mě roztrhá na cáry. Uvědomuju si každým dnem více, že jsem poslední rok žila v určité formě hibernace a schovávala se před realitou. Realita bydlí pár baráků ode mě, plíží se okolo mě, chce mě stáhnout ke dnu a už nikdy nepustit ze svých spárů. Mám jen dvě možnosti, jak se z jejího negativního vlivu vymanit. První možnost je útěk a nikdy nedopustit, aby se mi ta osoba jakýmkoliv způsobem vrátila do života. Druhá možnost by byla pro někoho silnějšího, nežli jsem já. Znamenalo by to postavit se té hrozbě čelně a nechat to vybuchnout. Já ale nejsem silná, jsem slabá a všechno to, co by následovalo, bych nezvládla, mé okolí by to nezvládlo a stáhla bych s sebou ke dnu další nevinné lidi, jako je například má malá sestřička Nela, má matka, mí prarodiče, Sára. Nic by nebylo jako dříve. A nakonec by se ke mně zády otočil také Jonáš.

Jako by matka vycítila, že v posledních dnech jsem ještě více duchem nepřítomná než minulé měsíce. I když mám ode dneška až do konce týdne volno z práce v cukrárně, odvezla máma ráno Nelu k babičce a dědovi. K Nely nelibosti, protože tu chtěla zůstat se mnou. Mně je ale dneska o trochu lépe. Včera jsem ze sebe všechno v Jonášově náruči vypustila a ten tlak, který mě sužoval, polevil. Nezmizel, ale zmírnil se.

Už nepochybuju o tom, zda Jonášovi věřím nebo nevěřím. Věřím mu, ale ten pocit mě uvnitř děsí, protože Davidovi jsem také bezmezně věřila. Důvěru k Davidovi jsem si budovala téměř sedmnáct let a nikdy by mě nenapadlo, že jsem se v něm tak moc zmýlila, a všechno to byla pouze iluze. Špatně jsem přečetla všechny signály a Davida jsem považovala za někoho, kým ve skutečnosti vůbec nebyl. Jeho komedie a přetvářka pokračují dále. Jeho rodiče ho milují, má máma ho zbožňuje, Nela se na něj nemůže vynadívat, celá vesnice o něm má dobré mínění. David má přátele, má vliv, má sebevědomí a umí s tím vším pracovat. Já prohrála.