Poslední okvětní lístek

28. kapitola

Současnost

Nejsem si jistá, zda se dnes večer dokážu přemístit od ohniště do chatky, která bude následující tři dny naším domovem. Po odpoledni v režii Sáry, která na nás nenechala doslova ani nitku suchou, v mém případě vlásek, a probudila snad i ty nejmenší a nejskrytější svaly, které se na našich tělech nachází, jen sedím a relaxuju. Sára nikdy nebyla ta, která by plánovala a organizovala zábavu a společné aktivity pro celou partu, ale dneska se nechala strhnout kolektivním nadšením a spolu s Alexem se rozhodli maximálně využít každé minuty, kterou tady spolu strávíme. Po obědě v místní pizzerii jsem si vyrazili vypůjčit paddleboardy a plně se oddaly vodním radovánkám. Ukázalo se, že v nás všech dřímá skrytý sportovní talent a za odpoledne na vodě jsme se naučily paddleboardy všichni docela slušně ovládat. Samozřejmě jsme si neodpustili nějaké ty naschvály a strkačky do stříbřitého jezera. Vlastně nevím, zda mě svaly bolí více ze sportu nebo z ustavičného smíchu, který naše vodní dovádění celé odpoledne provázel. Bylo to jako za starých časů, ale možná nyní lepších, protože tu byl i Jonáš, který se ve společnosti Sáry a Alexe cítil evidentně dobře a uvolněně. Rychle ho přijali mezi nás. Byli to mí blízcí přátelé a možná stále jsou.

Co se vlastně událo v jejich životech za poslední rok? Jakými lidmi se stali a stávají? Se Sárou jsem se pravidelně vídala, i když ne v takové intenzitě jako celé minulé roky našeho přátelství. Ale zajímalo mě, jak se jí daří, nedaří nebo zda by ona sama nepotřebovala podporu a kamarádku? Nezajímalo. Nemusím dlouho přemýšlet, abych našla odpověď. A ona stejně zůstala po mém boku a seděla za zdí, kterou jsem okolo sebe tak důkladně vystavěla. Čekala, zda ji k sobě pustím. Nevím, zda bychom si k sobě opět našly cestu nebýt Jonáše. Nevím, zda bych o to vůbec stála. Všechna radost ve mně byla udupána a Jonáš našel tu pošlapanou kopretinu a rozhodl se ji vzkřísit, ale vyhráno ještě nemáme. Pořád cítím, že se pohybuju nad propastí, a kdykoliv do ní mohu zase spadnout. Ta hranice je tak tenká.

S Alexem náš rozpor nastal už dříve před událostmi loňského roku. Vždycky jsme byli věrní přátelé a mohli se jeden na druhého spolehnout. A když byl Alex nejzranitelnější, a přiznal city, které ke mně choval, otočila jsem se k němu zády. Zpětně vidím, že to tak chtěl David. David mě postupně manipuloval, abych se od svých přátel odřízla. Nejdříve drobné lži Sáře a celé partě, poté odmítání a vyhýbání se Alexovi, později větší lži a izolace od všech členů party, má vzrůstající frustrace a agrese. I Aleně jsem křivdila. Ona, stejně jako já, jen podlehla svodům Davida a toužila po tom jistém jako já, proto jsme se staly rivalkami, i když jsme to nahlas nikdy nepřiznaly. Dělá to z ní špatného člověka? Dělá to z nás špatné lidi? Já se bránila a stejně jsem prohrála. Alena se mu možná dala dobrovolně a vyhrála. To já se nyní nacházím na okraji společenského žebříčku a stala jsem se vyvrhelem naší bývalé party. A to jen protože jsem byla příliš slabá. Neříká se tomu koloběh života, síla přírody? Kdy slabší jedinci jsou postupně přírodou vyhubeni a zůstávají pouze ti nejsilnější. Možná to byl jen přirozený vývoj, že nade mnou David vyhrál. A já byla bez šancí od samého začátku a odsouzena k sebezničení.

Slunce už téměř zapadlo a mé smysly se plně soustředí na oheň, který kluci rozdělali. Praskání suchých větviček, teplo, které z něj proudí, hra červených, žhnoucích plamenů, které se předhánějí, aby získaly maximální prostor se předvést, ukázat svou sílu a moc. Když jsem byla dítě, tatínek mi říkal, že jsem jeho plamínek. Mé vlasy připomínaly divoký a nespoutaný oheň. Jak roky ubíhaly, má barva vlasů se více připodobňovala kaštanově hnědé, ale při dobrém světle se rudé odlesky pořád vynořují. Barvy a krásy přírody jsem postupně přestala vnímat, zradily mě, ale postupně jim zase dávám šanci. Ony za mé selhání nemohou. Jsme s Alexem u ohniště nyní sami. Sára se šla osprchovat a Jonáš odpočívá na schodech u naší chatky.