Poslední okvětní lístek

4. kapitola

Současnost

Zbytek víkendu jsem prožila zavřená v našem baráku a na naší zahradě a neodvažovala jsem se ukázat někde mimo. Ne po tom, co se stalo na Harasově. Překvapivě se mi neozývala ani Sára a to už bylo co říct, protože ona posledních několik měsíců neustále hledala cesty, jak ze mě tu starou Lily vydolovat. Jen neměla tušení, že ze staré Lily nic nezůstalo, jak by také mohlo. Všechno se to událo poslední prázdninovou sobotu a poté jsme se všichni rozutekli do svých škol, internátů a svých životů mimo prázdniny. Naše parta měla jistá specifika a jedním z nich bylo i to, že jsme se stmelovali převážně o letních prázdninách a mimo ně jsme byli více samostatné jednotky. Se Sárou jsme byly nejlepší kamarádky, David a jeho rodina byli našimi rodinnými přáteli, ale s ostatními jsem si tak blízká nebyla. Sára samozřejmě poznala, že se se mnou něco děje, ale nikdy se jí nepodařilo rozklíčovat pravdu. A to bylo také mým cílem, protože má rodina, nebo to, co z ní zbylo, si toho už vytrpěla dost. Nepotřebovala jsem přidat ještě veřejné lynčování.

Myslet si, že se s nimi budu moct normálně vídat a předstírat, že se nic nestalo, bylo hloupé, ale chtěla jsem to alespoň vyzkoušet, pro Sáru a naše přátelství. Teď už vím, že nejjednodušší bude se celé partě vyhýbat, hlavně jemu. To řeší ale pouze jednu část celého problému, tu nepodstatnou, protože na nějaké partě nebo veřejnému mínění o mé osobě mi už nezáleží. To, co jsem se za uplynulých deset měsíců pořád nenaučila, je žít sama se sebou a s tím, co se ze mě stalo. Ve škole jsem se v partě holek naučila fungovat, doma s mámou a ségrou je to nejjednodušší, ale ve skupině lidí ženského a mužského pohlaví, kteří byli dříve mými přáteli, to už nedokáži. Sledují mě, prohlíží si mě, hodnotí mě a mají ode mě očekávání, která už nejsem dávno schopná naplnit.

S mámou jsme si od smrti táty už nikdy moc nerozuměly. Obě se snažíme kvůli Nele, ale mimo ni si jdeme z cesty. Nikdy jsem si ale neuvědomila, jak moc je to mezi námi špatné, dokud jsem si loni v létě nepřiznala lásku k Davidovi. To léto jsem byla jiná, urputná, doopravdy jsem dělala maximum pro to, aby si mě všiml a také se do mě zamiloval. Ale David není kluk na chození, rozhodně ne na chození se mnou. A tak rychle, jak jsem si lásku k němu přiznala, tak rychle také zmizela, když mi celé léto dokazoval, že se snažím naprosto zbytečně. Jen ze vzpomínek na to loňské léto, kdy jsem dělala možné i nemožné, abych upoutala jeho pozornost, je mi fyzicky i psychicky špatně. Každý den se podivuji nad tím, že jsem se nikdy nezhroutila.

Parta, okolí i naši rodiče si myslí, že jsem se do Davida dětinsky zamilovala a on mě jemně odmítl, protože mě považuje více jako svou ségru, nikdy ke mně nic jiného necítil. To je verze, která koluje vesnicí. Nikdo nikdy neuslyší mou verzi, která se od této tolik liší, můj hlas a má pravda byly umlčeny a čím déle to trvá, tím více přijímám mou vinu na tom všem. Občas mě ale popadne touha po vzdoru jako včera na Harasově. Vím, že jsem skočila také proto, abych Davidovi vyfoukla jeho prvenství, ale už jsem v daný okamžik nepřemýšlela nad tím, že akce spustí reakci, že má provokace bude mít následky. Bojím se, ale vím, že David zatím nic neudělá, ne, dokud nade mnou má moc. Už ho nemiluji, ale patřím mu, ta stará Lily mu patří.

*****

Pondělí. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že bych letos u babičky a dědy v cukrárně nepomáhala, bylo by to o tolik jednodušší, ale nakonec jsem se rozhodla, že je v tom letním shonu nemohu nechat. Oni nemohou za to, že nesnesu kontakt a pohledy cizích lidí, že nedokáži nevázaně konverzovat a usmívat se, protože se to ode mě očekává, už ne. Myslím, že každý náctiletý si projde proměnou, ale ta má byla ovlivněna traumatem a zničením mé nevinnosti a důvěry v lidstvo celkově. Babička s dědou jsou ale má rodina a já se k nim nemohu otočit zády.