Hope's story

And he is here...

Chvíli jsem si s Lili povídala. Je až divné, jak se s nimi tak rychle seznamuji. Náš rozhovor, ale vyrušila něčí přítomnost.

,,A je tady..." promluvil otráveně Stefan.

,,Bože, za co mne trestáš?!" povzdychl si Damon, hledíc na přicházejícího muže.

,,Hezky konstatované, chlapci. Co kdybych vám řekl, že jsem si vás adoptoval? Ne! Fuj! To byl jen vtip... Ale pokud chcete nového taťuldu, kterého by mohl Stefan opět probodnout, stačí říct." řekl ten muž, s britským přízvukem. Jeho černé, jemně kudrnaté vlasy, byly ostříhané do docela zajímavého účesu, a jeho hnědé oči si s téměř s výsměchem, prohlíželi dva bratry.

,,Jaké to nepříjemné shledání, Enzo. Je vidět, že jsi měl dlouhou noc... Hráli jste si na úchylnou babičku a na omámeného vnučka?" ušklíbl se, kdo jiný, než Damon.

,,Věk není podstatný, Damone. Jsme v podstatě ve stejném věku, akorát z jiného století a... jsem jenom o...on je..." zasekávala se Lili a nervózně se dívala na Enza.

,,Nějak ses do toho zamotala, matko." pousmál se ironicky Stefan.

,,Stefane...Myslela jsem, že ty mne aspoň pochopíš, že ty máš ke mne ještě úctu..." zašeptala tiše Lili, a smutně hleděla na Stefana.

,,Měl jsem. Do té doby, dokud jsem se nedozvěděl, že jsi nás opustila a předstírala si vlastní smrt. Chápu... K vůli tomu, že ses stala upírem jsi nám nechtěla ublížit, ale když jsi zjistila, že jsme jako ty, nehledala jsi nás. Měla si novou rodinu, pamatuješ? Která ti zemřela. Teď tu máš jen nás... Ale místo toho, aby sis nás usmířila, se vyspíš s Enzem a začneš si s ním plánovat život, bez ohledu na nás, nad vzdory tvé minulosti... Jakoby jsme nebyli...A teď se divíš, že s tebou nejednám, jako kdysi... Lili, pochop...Bylo mi sedm! A ty jsi zemřela! Zemřela mi matka! I Damonovi! A teď jsi v podstatě zemřela znova. Pro mne budeš vždy matkou, ale ne tou dobrou a milující, protože si nevzpomínám, kdy jsi nás milovala..." skoro se rozbrečel.

,,Šetři slova, brácha." poplácal ho Damon po rameni.

,,Je mi líto, jak to cítíš...Nevím ale co ti mám na to říct, Stefane." zašeptala neslyšně Lili a obrátila se na Lorenza, který ji dal polibek na tvář a spolu někam odešli.

Zazvonil mi mobil.

,,Pardon." špitla jsem a šla jsem k Damonovi do ložnice.

,,Hope?! Jsi to ty?" zeptal se mne do mobilu táta.

,,Tati,proč mi voláš? Sám říkáš, že je to nebezpečné a teď..." nechápala jsem.

,,Mám pro tebe novinku." ignoroval moji poznámku ,,Možná tě přijedu navštívit do Mystick Falls, protože počítám s tím, že už tam si, že?"

,,Ano jsem, ale potřebuji čas. Čas říci sbohem mé druhé rodině, pamatuješ?"

,,Ach, jistě že. A co Ambr, chrání tě?" vyzvídal neodbytně táta.

,,Ano tati, zdá se, že ano." protočila jsem očima. Neměla jsem chuť být vyzpovídaná, oni se mne rozhodli "adoptovat".

,,To je dobře... Ani nevíš, jak je úžasné slyšet tvůj hlas, vlčku. Moc nám tady chybíš, všem." zašeptal táta a nadechl se na další slova.

,,Tati, už musím." řekla jsem a v rychlosti jsem zavěsila. Na jednu stranu mi ho je líto... Celý můj život za mne bojoval. Musím být lepší, hodnější, vstřícnější, ochotnější a podobně.

,,Děláš si ze mě srandu?!" vyštěkl ve dveřích něčí hlas. Stála tam brunetka, ostříhaná na mikádo. Měla hnědo-zelené oči, tmavší pleť a s otevřenou pusou na mne zírala. Na krku se ji blýskal zlatý náhrdelník, černo-hnědé legíny ji tvarovaly štíhlé nohy, a její zelené tílko ji zvýrazňovalo křivky těla. Nebyla velká, spíše drobná, s tázacím výrazem.

,,Ehm...Taky tě zdravím." řekla jsem ji zmateně.

,,Panebože. K-k-k..." drmolila a tak jsem to řekla za ni: ,,Klaus?"

,,Ty, seš sakra kdo?!" vyjela na mě a neklidně si mě prohlížela.

,,Hope. Hope Mikaelson, dcera Klause a Hayley."

,,On, ona...Mají dceru?! Tebe?!" vykulila její velké oči.

,,Yop. Jsem hibrid, čili upír, vlkodlak a po babičce čarodějka. A ty budeš nejspíš čarodějka, co? A tak mě napadlo, že by si mě mohla naučit čarovat." uvažovala jsem.

,,Tobě? Potomkovi ďábla, idiota, stupidního vyděrače a původního? Odpověz si sama..."

,,Takže jo. Super, kdy začneme?" ušklíbla jsem se a on a vytvarovala obličej do pochybovačného grimasu.

,,Nikdy. Ne. Nepomohu ti, jsi Klausova dcera, není důvod ti pomáhat, spíše je důvod tě zabít." nadzvedla obočí, aby mi ukázala její nadřazenost.

,,Tak hele, Bonnie. Jsem schopna žít s nenávistí, i s lidmi co mne nenávidí. Nevedu zrovna pestrý život, ale nestěžuji si. Necítím deprese, smutek nebo třeba zoufalství. Je jen pár momentů v mém životě, kdy tyhle emoce projevím a když už, tak to za to fakt stojí. Netvrdím, že mám ten nejhorší a nejsmutnější život, protože nemám. Když jsem byla v dětském domově, viděla jsem spoustu dětí. Některým bylo pět, jiným zase patnáct.

Potkala jsem tam jednoho chlapečka. Trevise. Bylo mu šest, měl černé, kudrnaté vlasy a medové oči. Jeho úsměv ozářil celou potemnělou místnost jasným a upřímným světlem. Nebyl aktivní a společenský. Řekla bych, že by ho snad nazývali outsaidrem. Ale on byl jen jiný...

Tak jako se někdy cítí každý. Nebyl blázen, jen měl vlastní svět. A to je na dětství to nejkrásnější. Máte vlastní svět. Pohádek, snů, možností... Máte nekonečno prostoru, pro sen...Odtrhnout se od reality, a dopřát si chvilku klidu a radosti. I když jsi v tom světě sama, stačí ti to. Nikdo tě za to neobviňuje, nikomu to nevadí, nikoho to nezajímá. Ale když v tom pokračuješ ve třinácti, automaticky tě považují za samotáře a podivína. A ty máš dvě možnosti: Buďto se jim podvolíš, a necháš toho. Necháš dobrodružství, sny, na pospas realitě a nebo je neposlechneš. Budeš dále bloudit pohádkou, objevovat tajemství a neohlížet se na ně. Vše má své následky.

A já tak trochu věřila, že Trevis tu pohádku opustí... Že nebude žít v pohádce. Že bude dělat to, co ostatní kluci. Možná to bylo sobecké, možná jsem mu záviděla tu jeho nevinnost ve tváři, ten jeho upřímný a pravdiví úsměv... Ale věděla jsem jen to, že bude skvělí kluk. Ať bude žít ve svém světě či bude naváděn postupovat v tomto primitivním režimu reality. Je to jen na něm.

On přišel o rodiče. Shořel jim dům a on byl zachráněn. On mluví o hrdinovi a já o hasičovi. Dva rozdílné názory. Jeho dětský, kouzelný a můj logický téměř nudný. Ale vlastně to byl hrdina, zachránil chlapcovi život. A to je hodně. Vzal si ho, ten záchranář. Jednoho dne přišel do dětského domova s tím, že si chce Trevise vzít.

Byl chudý, obyčejný hasič, s pronajatým bytem, který se skládal jen z koupelny kuchyně a spojeného obýváku. Pro sociální pracovnici skandál, pro Trevise dům snů. Nakonec si ho vzal. Prý se jim daří dobře, poslal mi i dopis. Byl se svým hrdinou...

A pro mne je můj hrdina táta. On ho neměl, já ho mám. Skvělého, milujícího tátu. On jediný mi říká vlčku, on jediný má nezaplatitelný úsměv. On jediný má právo rozkazovat mi, společně s mamkou. Ale nikdy to neudělal... Vždy jsem si rozhodla sama. Nerozmazloval mě, možná se o to trošilinku snažil, ale nezdařeně. On jen chtěl, abych měla svůj vlastní názor.

Za toho ho miluji. Je fantastický. Je to můj táta. Klaus Mikaelson." dopověděla jsem svůj nekonečný proslov, a v té chvilce jsem doufala, aby Bonnie při mém výkladu usnula. Ale ona ne. Stála tam. Opřená ve dveřích se skleněnýma očima, snažíc se nedat na sobě poznat jen známku lítosti.