Hope's story

But you don't hate me?

,,Ne!" zařvala naposledy mamka, protože se ji nějakým způsobem dokázalo srozumitelně promluvit skrz šátek před pusou. Frederick se na ni podíval. Nezdál se zlomyslný, že by snad chtěl mamce ublížit...Vyndal něco z kapsy a hodil to po mamce. Poté ji upadla hlava a zbylo po ni jen krvavé tělo, zbarvené do rudě červené. Teodor vykřikl strachy a leknutím a já též. Bylo to kovové kolečko s ostrými hranami, které využil tak brutálně a vražedně. Vrátil se zpět ke mě. Teď jsem z něho měla opravdu strach. Velký strach. Pak se sklonil opět ke mě. Nenamáhala jsem se vzdorovat. Jestli to je smrt, tak ať je. Jí člověk tak ať tak neuteče...

Ucítila jsem, jak mi skrz kůži, maso projíždí kůl. Na chvilku se zarazil u srdce, které následné probodnul skrz. Oči se mi utápěly v slzách a já pootevřela ústa. Tak toto je můj konec? Nezáživný, hloupí konec? Jestli je to tak, tak si myslím, že bych ocenila výraznější a výjimečnou smrt... Naposledy jsem uviděla Fredericků lhostejný výraz, ale v jeho očích jsem zahlédla slzy? Malé drobné slzy, které si přály sklouznout po tváři, být vypuštěné... Asi bych něco měla říct ne? Mé poslední slovo...hm...co takhle toto?

,,Debile." téměř jsem zašeptala a má víčka klesla. To měl být můj konec....

.......................

Otevřela jsem oči. Nacházela jsem se ve světlém pokoji. Fialové závěsy, jinak bílí nábytek. Nemusela jsem se rozhlížet dlouhou, abych si neuvědomila, že nejsem ve svém pokoji. Unaveně jsem si protřela oči a rozhodla jsem se podívat se do zrcadla. Přistoupila jsem s nejistotou k zrcadlu blízko okna, kudy proudilo světlo slunce. Zahlédla jsem se v něm a s výkřikem zděšení jsem uskočila dozadu. Stála jsem tam. Ale nebyla jsem to já! Byla tam, snad cizí dívka a já v jejím těle.

Měla blond vlasy, které byly husté a padaly ji až pod lopatky. Modré oči...Počkat...tu neposednou hřívu znám! To je...Panebože! To je Juliino tělo. Tělo mé nejlepší kamarádky z dětství! Ale jakto? Je to snad jen sen? Hleděla jsem na sebe ještě dlouhou dobu, a doufala jsem v to, že pokaždé když mrknu, se objevím ve svém těle. Kde je tedy Julia? Kde to jsem?

Abych našla odpověď aspoň na jednu otázku otevřela jsem dveře. Přede mnou byla chodba a já si uvědomila, kde se nacházím a téměř s úlevou jsem vydechla. Byla jsem v Salvatóre penzionu. Uviděla jsem s nadějí schody a sešla jsem je dolů. Potichu jsem našlapovala po vrzajících schodech, až jsem spatřila velký a mohutný stůl, u kterého seděli snad všichni: Alarick, Damon, Elena, kupodivu Matt s kamenným výrazem, Stefan, hnědovlasý kluk, odhaduji Jeremy, Bonnie s vážným výrazem, Elena, která svírala Damonovu ruku, něco mi asi uteklo, Caroline, hledící s nechápavím výrazem na posledního člena. Frederick. Zmocnil se mě vztek, naštvanost, krvežíznivost. Nikoli jsem necítila chuť po krvi, což mne překvapovalo, jen jsem toužila ho zabít...Pohlédnout do jeho prolhaných očí a vidět, jak se naposledy nadechne a vydechne. Roztrhat mu jeho tělo na dva cáry masa, a vychutnávat si pomstychtivost, kterou mi tato vražda bude přinášet. Dívat se na něho s vědomím, že brzy zemře. Ach, toť jsem měla chuť udělat a nehodlala jsem jen dále stát. Rozběhla jsem se, tentokrát pomaleji a skočila jsem po něm. Chystala jsem se vytáhnout moji zbraň, mé ostré, bíle špičáky, které rozervaly již pár hrdel. Mé špičáky, díky kterým se cítím silná a nesmrtelná. Ale něco se pokazilo...

Nepovedlo se to. Místo toho jsem ho pouze svalila ze židle, ani nepadl na podlahu, pouze zakopl. Chtěla, tak moc jsem se do něj chtěla zakousnout a vysát mu krev na poslední litr, a poté si vychutnávat mučení, i před ostatními přihlížejícími. Ale nešlo, to... Spadla jsem bez oběti na studenou zem  s výrazem dítěte, kterému sebrali zlomyslně hračku. Zmateně jsem se dívala po místnosti, jelikož se mi nárazem zamotala hlava, a jakmile jsem našla onu tvář, zuřivě jsem funěla. Dříve to bylo naštvané funění mezi zvířetem a člověkem, dnes pouze jako člověk.