Hope's story

Death

,,Vstávat, šípková Růženko," zaslechla jsem příjemný hlas z obývacího pokoje. Táta mluvil šeptem, ale i přesto věděl, že ho díky mému sluchu slyším. Ach, jak je naivní...To si snad ani neuvědomil, jak jsem včera byla vyčerpaná? Velká část mé vyčerpanosti, se skládala z toho, že jsem musela pozorovat ten jeho směšný taneček.

,,Prosím, tati," žadonila jsem unaveně ,,ještě chvíli."

,,Je mi líto, princezno, ale pokud si myslíš, že tvá rodina bude nadšená z pozdního příchodu, tak..."

,,Sakra! Já zapomněla! Máma mě zabije!" plácla jsem se do čela a přesunula jsem se do sedu.

,,Máma?" nechápal snad význam slova táta, nebo proč jej používám.

,,Promiň tati, chci říct...má...ehm..." zasekla jsem se. Můj mozek momentálně pracoval na vysvětlení, které nebylo v dosahu.

,,Chápu, Hope neboj. Je naše chyba, že ji takto musíš nazývat a já pak ještě nechápu situaci. Omlouvám se. Asi vyrazíme, viď?"

,,Asi ano..." polkla jsem. "Mamka" bude dozajista vyděšená k smrti. Čeká mne poprava.

.........................

,,No...Budeš mi chybět, vlčku." oslovil mne táta, když jsme zastavili před "mým" domem.

,,Ty mě taky tati," špitla jsem ,,Pozdravuj doma. Mám tě ráda." a následovalo nepřerušené a dlouhé objetí.

,,Já tebe taky."

,,Dobře, už radši půjdu. Sbohem, tati." zadržela jsem slzy. Ale ony sami mne neposlechly. Kutálely se po má tváři dolů, a já je nechala volně putovat bez zábran. Dala jsem tátovi pusu na tvář a otevřela jsem dveře auta. Bylo horko, snad 36 stupňů, ale přesto jsem opět zaslechla ty známé dětské hlásky, vodu stříkající z bazénů, ptačí zpěv i smějící se dospělí. Jsem zde, teď jsem si jistá. "Doma".

Bez otálení jsem vyndala z kabelky klíče a připravila jsem se odemknout dveře. Táta mi naposledy zamával, věnoval mi poslední úsměv a odjel. Jak prosté rozloučení, prostě odjel. Já jsem se teď ale cítila, nějak prázdná, dokonce vyděšená a vystrašená. Kde se ty pocity vzaly? Proč jsem vyděšená? Proč mám takový pocit úzkosti? Co se to se mnou, sakra děje?! K vůli tomu, že táta odjel? Ne, tohle je silnější, tohle je nebezpečí, ale nepoznávám odkud jde. Půjdu radši rychle domů. Copak se já bojím? Proč se bojím? Ach, nechám to plavat... Spousta nevysvětlitelných otázek mi proudilo hlavou. No, a takhle můj mozek po dobu dlouhého odemykání těžce pracoval a vstřebával informace.

Konečně jsem otevřela dveře a čekalo mne zděšení. Dveře se za mnou zabouchly, ale já vnímala jen jednu, jedinou věc. Edwarda.

Jeho násilnický, nebezpečný a naštvaný pohled, směřovaný na mě. Na sobě měl opět oblek, jehož rukávy byly mokré, od krve. Ne to ne...Mám hlad. To ne! Stále jsem, ale vzdorovala vlivu krve, moci té slastné tekutiny. Pro jistotu jsem se věnovala dalším osobám, v domě. Vedle stál Frederick. Jeho pravá tvář byla též umazaná od krve. Jeho neposedné, zrzavé vlasy byly také trošku poznamenány červení a jeho výraz byl také smíšený: Naštvanost, vzdornost, vyděšení, zklamání, nechápavost, síla, nebezpečí...To vše obsahovalo jeho výraz.  V koutě chodby se krčila máma, měla svázané ruce za zády, zavázanou pusu, a její vlasy byly rozcuchané a neupravené, jako nikdy. Její modré, letní šaty, byly od krve, která ji proudila z ruky. Její zelené oči byly rudé, unavené a vystrašené, jako kdyby viděly ducha. No a poslední člen byl Teodor. Byl podobný matce, opuchlý, měl modřiny a krvavé rány. Ale jakmile mne viděl oči se mu zablýskli radostí a štěstím. Ty matčiny volaly. Utíkej!

,,Vítám tě, Hope." prolomil ticho Edward. ,,Už jsme na tebe čekali."

,,To jsem si všimla." odsekla jsem protivně.

,,Ale asi neznáš důvod, tohoto drama, že?" dodal se zdviženým obočím a záludným úsměvem.

,,Nazvala bych to spíše cirkusem." pronesla jsem s úšklebkem.

,,Jak myslíš, Hope. Nechceš hádat, nemusíš. S radostí ti to řeknu sám, tedy pokud si tuto pomstu nechce vychutnat Frederick." podíval se na přihlížejícího zrzka, který zakroutil záporně hlavou a dál sledoval tento rozhovor. ,,Takže dcerko..."

,,My už jsme si tak blízcí, Ede?" přerušila jsem ho. Od Tea vím, že nesnáší tuhle zkrácenou verzi Edwarda.

,,Nepřerušuj mne!" vykřikl z nenadání.

,,Nejsi můj táta, Ede." dodala jsem ponuře.

,,Tak chceš to slyšet nebo ne?!" rozmáchl rukama kolem sebe.

,,Posluž si..."

,,Dobře, takže Hope..."

,,Páni, on ví, jak se jmenuju." zamrmlala jsem si pro sebe, ale zjevně až moc nahlas.

,,Sklapni!" zařval a pomocí nějaké moci na mne vylítly střepy z rozbitého okna. Cože?! On je Čaroděj?

,,Další pošahaná čarodějka." promluvila jsem k němu. Střepy byly stále v mým těle a já je z bolestí vyndala. Matka na mne vyděšené koukala a Teo s překvapením přihlížel. Fred odvrátil zrak a Edward se zlomyslně usmíval.

,,Jsem tu, abych tě zabil, víš." zašeptal zle.

,,To my došlo, pravděpodobně tu totiž asi nebudeš na kroketoví kroužek." protočila jsem očima a vyndala jsem poslední kus skla.

,,Jsem z covenu, co tě musí a chce zabít. Frederick a já jsme jeho součástí. víš, vůbec nám neřekli tvoji podobu, asi si mysleli, že my by jsme tě sotva našli."

,,Možná si mysleli, že mne najdete. Ale nevěřili v to, že mne dokážete zabít."

,,Ale mi jim dokážeme, že se mýlí." dodal.

,,A jak? Budeš mluvit tak dlouho až umřu?" zeptala jsem se, ačkoliv to byla spíše jedovatá poznámka.

,,Ne. Zatímco si byla pryč jsme měli unikátní možnost. Tak nějak jsem sázel na to, že se neukážeš včas, a tak jsme toho využili. Fred našel tvůj deník, kde se psalo vše. Podezírali jsme tě již dlouho, a dnes nastal čas, kdy vše skončí, v náš prospěch. A mimochodem, tě musím obeznámit s tím, že Fred k tobě nepociťuji lásku jako ty k němu." zasmál se chraplavě a Fred jen sklopil pohled.

,,Je čas zemřít." promluvila jsem po chvíli.

,,Ano to je." odpověděl Edward.

,,Ale pro tebe." podívala jsem se na něho a chystala jsem se zaútočit. Ale on nereagoval, což mne překvapilo. Ale vyhrálo mé hloupé jednání a já jsem na něj stále chtěla útočit. Nedošlo mi to. Frederick byl tak v klidu, protože jeho fází byl útok. Edwardovou pouze řeční hra. Kouzla na mne spadala sekundou za sekundou, minutou a dlouhou dobu jsem prohrávala i naopak.

A pak se to stalo... Zabila jsem kouzlem Edwarda. Sice vím, že v kouzlení moc dobrá nejsem, ale povedlo se mi to. Fred tam stál hleděl mi do očí a usmál se. Ale ne zle a škaredě, ale upřímně a láskyplně. A já hloupá jsem udělala další chybu. Nakláněl se pro polibek...Já přijmula...Cítila jsem na rtech jeho dech...A pak zašeptal: ,,Láska je zrádná."

Vytáhl kůl. Kůl ze stromu, který dokáže zabít původního upíra. Čili mne, tátu, Elijaha, Finna, Kola a kdyby žila i Bex, tak ji též. To není jen kůl, ro je má smrt. Nemohu uvěřit, že poslední slova, co jsem před smrtí uslyšela byly: Láska je zrádná...