Hope's story

I scream

,,Cože?! To je můj kabát?! No to si snad děláš legraci!" naštvala se Caroline, a zkřížila si na hrudi ruce.

,,Myslím, tedy chci říct, že bys měla jít domů a trochu se upravit." řekl potichu Frederick, a jakoby snad pochyboval o mojí existenci, a obecně přítomnosti v této budově.

,,A to jako proč?" zeptala jsem se ho provokativně. 

,,Protože si myslím, že rozloučit se se svými přáteli v tomto oděvu, není slušné ani vhodné." odpověděl prostě, jako by to byla snad naprostá samozřejmost.

,,Rozloučit? Co tím myslíš?!" přerušila jsem ho, jelikož se chystal něco dalšího dodat.

,,Tím myslím, že plán se změnil. Odjíždíme dnes. Za tři hodiny. Takže, se nemusíš bát, stihneš se upravit." dodal, a já cítila, již slzy jak mě pálí, a štípou v očích.

,,Jak to, že se plán z nenadání změnil? A ví to ostatní? Proč?" dožadovala jsem se dalších, asi naprosto zbytečných odpovědích, jelikož by to nezměnilo stejně nic na faktu, že dnes opustí Mystick Falls. 

,,Nebudu ti na vše odpovídat, Julie. Prostě, odjíždíme. A proč se plán změnil? Protože nemá cenu čekat. Promysleli jsme si již strategii, a proto nemá cenu vyčkávat, až nepřítel zaútočí první. Nejsme hlupáci. A ty další dva dny, by možná byli plné odpočinku. Ale ten odpočinek využijeme až se vrátíme. A ty už běž domů, za hodinu jsme tam." pokračoval Frederick, a mě se již slzy kutáleli po tváři, jako malé perly z přetrženého náhrdelníku. 

,,Nemáš právo mi rozkazovat. A ani nemáš právo měnit plán, aniž by jsi se o tom zmínil nám. Nám ostatním." protestovala jsem chabě.

,,Komu prosím tě? Ti, kteří mají největší potřebu to vědět to ví. Myslím, že vám to může být v celku jedno, protože vy zůstáváte, a nejste pro plán potřební." 

,,Cože? To je tvá strategie?! Zbavit se ostatních "nepotřebných"?! To snad nemyslíš vážně. Takže, protože jsme neskončili v tvé primitivní lize, jsme nepotřebnými? A co naše důstojnost, síla a loajalita? Tu snad nevidíš nebo co?" zastávala jsem se nás ostatních, zdá se podřadných.

,,Já nemluvím o všech, Julie. Jen o určitých osobách." řekl pomalu a potichu. 

,,Tím naznačuješ co?" nadzvedla jsem obočí, ale on už se s odpovědí neobtěžoval. Místo toho potleskem svolal jeho ligu mistrů, a rozmístil po stole mapy, papíry, a nějaké poznámky. 

,,Běž domů, Julie." pousmála se Caroline. Já jsem ji malý úsměv neoplatila. Místo toho jsem nabroušeně odešla ke dveřím Mystick Falls, de byl v zámku klíč. Odemkla jsem a vyšla jsem ven, Neměla jsem potřebu zavřít jim dveře, ani vzít si s sebou klíč. Už tam stejně nepřijdu - proč taky?

.........................

,,To jsi ty Julie?" zvolala z kuchyně Elena. Zdá se že všichni si již zvykli, oslovovat mě Julii.

,,Ano. Jdu nahoru umýt si vlasy." oznámila jsem ji kvapně, přesto unaveně.

,,Dobře, ale pak s tebou musím mluvit!" oznámila mi zase ona, ale to už jsem měla svlečený kabát a boty, a chystala jsem se jít po schodech nahoru, do koupelny.

Špinavé oblečení jsem jen hodila na hromádku naproti umyvadlu a vlezla jsem si ladně do vany. Voda již byla napuštěná, a já se snažila užívat si té horké vody a vůni jahodové pěny navrchu. Ale tížil mne pocit úzkosti a smutku... Už jsem zase plakala, ale tentokrát jsem se jim nebránila. Podvolila jsem se těmto pocitům, a brečela jsem. Myslela jsem jen na nejhorší varianty situace, která nastane mým přátelům ba i mě. Otřela jsem si do ručníku slzy, a vzchopila jsem se. Tedy doufala jsem v to. Naivně jsem si slíbila, že už neuroním ani kapku slzy smutku, ale sama jsem moc dobře věděla, že slib poruším za velmi krátkou dobu. Konečně jsem zadržela dech a hlavu jsem ponořila pod vodu pokrytou pěnou. Docela slušnou chvíli jsem pobyla pod vodou, až do té doby dokud jsem neucítila nepříjemný tlak, který mi dával signál že se mám nadechnout. 

A tak jsem se vynořila. Obličej jsem si utřela do ručníku, zmáčeného od mých slz. Relaxovala jsem, tedy považovala jsem to za relaxaci. Uvolnila jsem každý sval v těle a nechala jsem vodu, ať mne zahřívá aspoň ještě deset minut. Zavřela jsem oči a aspoň teď jsem si užívala ten volný pocit, bez překážek a snažila jsem se tu situaci přeměnit na optimistickou situaci, i když to byl těžké najít optimistické možnosti. Najednou to vše mělo aspoň nějaký smysl. Otevřela jsem oči. Rozhlížela jsem se po koupelně. Obdivovala jsem ten ebenový nábytek, který ladil se záclonkami, a rohožkami, pokrývající jisté části místnosti. Až jsem uviděla záblesk obrysu postavy. Byla jsem si opravdu jistá, že to nebyl sen, nýbrž tam opravdu někdo byl. Vyděšeně jsem se dívala stále rychleji po místnosti, až se mi zatočila hlava, a tak jsem zavřela na minutku oči. Když jsem je otevřela, vykřikla jsem. Nade mnou se skláněla ta postava, kterou jsem již dvakrát viděla. Neviděla jsem ji do obličeje, ani mne to nezajímalo, stačil mi jen pohled na jeho/její ruku která byla znetvořená. Znetvořená temnotou a násilím. Cítila jsem pach krve, strachu, smrti a i velké nadpřirozené moci. Nejspíše jsem se zmýlila, když jsem si myslela, že tyto věci vycítí jen nadpřirozené bytosti...Jeho/její obličej se blížil k mému, rukou se snažil dotknout se mých vlasů, a naznačoval že mi je vytrhne jedním prudkým pohybem.

Nechtěla jsem se na tu zrůdu dívat. Křičela jsem z plných plic, volala jsem o pomoc, až pak jsem se nezmohla na nic jen prudké nádechy a výdechy. Až se mě jeho/její dlaň dotkla, a já ucítila strašlivou, nepředstavitelnou bolest, která mě dokonce uvedla do mdlob. 

Právě teď, jsem si myslela, že jsem pouhým jeho/jejím dotykem zemřela. A vím, že to bude ve finále sto krát horší...