Hope's story

You are better father...

,,A jsme zde." zaradoval se táta, zatím co odemykal dveře našeho apartmánu. Přede mnou se rozlila tma, a já nebyla schopna rozeznat nábytek a stěny. Chvíli jsem šmátrala po vypínači, až jsem ho nadějně našla. Celý apartmán se naplnil tlumeným světlem a já konečně spatřila obsah pokoje.

Chodba byla prostorná, po stěnách byly pověšené obrazy různých kategorií. Světle hnědou podlahu pokrýval černý koberec, na pohled již jemný a hřejiví. Za chodbou byl obývací pokoj. Krásný, moderní a zřejmě drahý. Celá stěna naproti chodbě, v obývacím pokoji byla prosklená a skrz ní bylo z dálky vidět Mystic Falls, v tajemné mlze. Koupelna, byla luxusní. Vířivka se nacházela ve středu útulné místnosti a po boku umyvadlo. A pak poslední pokoj zde. Ložnice. Byla krásná. Do červené barvy, velice odlišná od ostatních, poněvadž zbytek apartmánu byl sladěn do azurové barvy. Přikrývka byla z hedvábí, povlak na polštáře taky a pak opět to krásné velké sklo na výhled. Všude to tu vonělo až citronovou kůrou, novotou a nedotčeným prostředím. Ani se nedalo říct, že by se snad někdo této podlahy dotknul, jelikož byla lesklá, nepoškozená a...zkrátka se nepoznalo, že by podlaha zaznamenala člověčí chodidla.

,,Páni." vydechla jsem a lehkým krokem jsem šla z ložnice zpět k oknu, v obýváku. Temné a tajemné lesy byly po stranách hotelu i louky. Jen před hotelem v dáli svítila světla Mystic Falls. Člověk by se bál sotva se vydat před hotel. A já, z nějakého divného důvodu, jsem též nechtěla vyjít do pusté tmy.

,,Za ten taneček to stálo." poznamenal hrdě táta, a přemístil se ke mě, do obývacího pokoje.

,,To ano. Přesto, ale nejsi výtečný tanečník, tati." obeznámila jsem ho s mým názorem, na jeho "talent".

,,Opravdu? To mě ale zamrzelo, drahá dcero. Nevím zda s tím dokážu dále žít. S pocitem opovrhování mými lehkými pohyby, do rytmu hawaiských bubnů. Jsem až tak špatný?" vyšpulil dolní ret. Hleděl na mě velkýma očima plnýma zklamání a lítosti. Ale já poznala, že je to pouze vtipná hra. Sále mu totiž na koutkách pochyboval malí úsměv. A v očích se mu zablýskl důvtip a legrace.

,,Ach, jistě, že nejste až tak špatný, drahý otče, nýbrž jste...jak to nazvati...zajímaví. Ale povím vám, že jste lepším otcem, než-li tanečníkem."

Tentokrát se táta usmál a přivinul si mne do obětí. ,,A já vás na oplátku považuji, za výjimečnou, a nejlepší dceru. Vlčku." zašeptal mi do ucha.

.....................

Táta spal, pouze já jsem ještě seděla na sedadle v obývacím pokoji a přemýšlela jsem. Chybí mi. Frederick. Chybí mi Fred? Cože? Jak to, že mi chybí takový sobec, idiot, blázen, panovačný kluk... Stále ho, ale nemohu vyhnat z hlavy. Moment, kdy jsem na něj konečně zapomněla se naskytl ve chvíli, kdy jsem trávila čas s Damonem. I se Stefanem, jako by starosti šly stranou a přišla by zábava, přátelství...Ale nevím... Je to divné. Damon a Fred mi přijdou stejní. Přitom jsou, ale úplně jiní. Jak vzhledově, tak charakteristicky. Nebo se mi to jen zdá? Copak já, Hope Mikaelson, uvažuji nad tutou stupidní myšlenkou? Místo toho než abych se věnovala klukům na jednu noc? Ne, to je za mnou...Vlastně...Nikdy jsem takovéto období neměla. Netížil mne čas, nebo svědomí. Nechtěla jsem. Divné...

Nechám toho. Nebudu bádat nad tímhle. Vymyslím plán, jak se dostat zpět do Mystic Falls, je-li to možné. Nechtěla jsem je zklamat či naštvat. Chtěla jsem jen uzavřít přátelství, najít jakousi další rodinu...Sice jich mám dost...Ale víte co? Je to docela vtipné. Směšné, v jiných situacích bych se možná i smála. Teď ne. Necítím se nabyta vtipnou energií. Snad mne to přejde, a já začnu racionálně přemýšlet. A co se toho plánu týče...Dojdu za bourbunovým mužem pro radu.

Lehla jsem si vedle rozvalující ho se táty. Vím, že byl šťastný, že jsem tu s ním a stále měl na lících úsměv, škoda jen, že já se někdy chovám tak děsně, nezdvořile a ignorantně. Copak jsem tak slepá, že nevidím jak se snaží? Ne jen on, celá má rodina. Je jen otázkou času, dokdy to v sobě přestanou dusit a pravdu, co si o mě myslí mi vpálí do tváře. Nepřežila bych to. Zkráceně a stručně: Bez rodiny nemá můj život pointu.

Je zbytečné hledat domov, když vím, že domov je tam, kde je má pravá rodina. Kamkoliv půjdou, kdekoliv se usadí, budu to místo považovat za právoplatný domov. Pokud budu s nimi.