Hope's story

Hope? Are you home?

,,Hope? Už si doma?" zeptal se mě hlas mé matky.

,,Jo." přikývla jsem prostě a začala jsem si zouvat boty. Zrovna jsem přišla ze školy a proto jsem byla vyčerpaná.Z kuchyně přišla mamka a držela dort v podobě velkýho marcipánovího muffinu.

,,Všechno nejlepší Hope! Dnes je tvůj velký den! Už jen rok a staneš se dospělím člověkem" rozzářila se matka a já se v duchu musela zasmát. Člověkem?! Chudák. Ani o mě neví to nejpodstatnější, ale nikdy ji to neřeknu, poněvadž moje rodina je silně věřící a nedopadlo by to dobře. Podívala jsem se na ten dokonalí dort a nad jeho roztomilostí jsem se usmála. Mamka položila dort na kuchyňskou linku, aby mi dala možnost vpadnout ji do objetí. Mimoto, že jsem cítila jak ji bije srdce a v tepně ji teče, pro mě dostačující dávka krve, vzpoměla jsem si na ten den...

Flasback:

Seděla jsem na staré rozvrzané židli a kreslila jsem si. Uslyšela jsem přibližující se kroky a tak jsem se prudce otočila a čekala jsem až někdo otevře dveře. Abych vám tuto situaci trošku osvětlila... nacházím se v dětském domově v rušném středu města. Dali mě sem, když zemřela teta a od té doby jsem tu celý měsíc a půl. Počítám každý den, každou hodinu s nadějí, že se z tohoto deprimujícího domu někdy dostanu... S mým očekáváním se otevřeli dveře a mezi nimi stála naše učitelka a vychovatelka. Nemám tušení jak ji nazvat, protože jsem s ní prohodila nanejvýš pět vět.

,,Někdo tě přišel navštívit, Hope." usmála se na mě a odstoupila pár kroků ode dveří. Určitě přijdou spolužáci ze školy, vyřídit pozdrav. Ale tentokrát ne. Teď tam stál...

,,Tati?!" řekla jsem udiveně a stále jsem z něj nespouštěla oči. Vedle něho stála mamka a strýček Elijah.

,,Ahoj Hope." pozdravil mě táta.

,,Přišli jsme se na tebe podívat, broučku." dodala matka a usmála se.

,,Omlouvám se, ale vy jste její otec?" divila se učitelka. Její oči se přemístili na mě a já souhlasně přikývla.

,,Opravdu?" otočila se na tátu a ten záporně zavrtěl hlavou. Cože?! Vždyď to je můj táta! Má si mě vzít domů! Myslela jsem si a se zraněným výrazem jsem hleděla na nezastávající se rodinku.

,,Byli jsme přátelé s Hopiiny rodiči a do toho zapadala i zesnulá Rebekah. Chtěli jsme se na ni podívat, utěšit a pomoct vybrat jí nějakou milou rodinu." vetřel se do rozhovoru Elijah a pousmál se na mě. Já se naštvaně zamračila, ale mé hrdlo začalo svírat ty známé pocity. Spojitost s hněvem, žalem a smutkem, ale i nervozitou. Matka se na mě lítostivě podívala. Usoudila jsem, že je se zbytkem rodiny jedna ruka, a že se od ní zastání nedočkám.

,,Můžeme zůstat osamotě prosím?" zeptala se mamka a učitelka jen přikývla a odešla. Elijah zavřel dveře. Takže tento rozhovot bude hodně dlouhý...

,,To je krásný obrázek." prolomil trapně ticho táta a přistoupil ke stolu, kde jsem seděla. Obrázek vzal do ruky a pozorně si ho prohlížel.

,,To je kostel?" zeptal se a ukázal na stavbu z gotického slohu. Nezaujatě jsem přikývla. ,,A to si kreslila ty?" zeptal se znovu. Na co se sakra ještě zeptá?! Došla mi trpělivost! Chci vědět co se děje! Nechco chodit kolem horké kaše!

,,Jo!" řekla jsem polohlasem, jehož tón byl naštvaný. Vytrhla jsem mu mé dílo z ruky, zmuchlala jsem ho a hodila jsem ho koše, na důkaz toho, že mě v tuhle chvíli ten stupidní obrázek nezajímá.

,,Mluvte!" zavelela jsem a na všechny tři jsem se podívala se zoufalím výrazem.

,,Hope...dobře..." řekla smutně mamka a povzdychla si.

Achoj lidi! Takže je tu další doufám, že ne až tak podivná část... Tentokrát je trošku delší, ale polepším se!

-A