Hope's story

Hello, silly little brother.

Smutně jsem hleděla na papír, až jsem ucítila na tváři mokrou stopu slzy, která po sléze stékala k mé bradě. Stejnou stopu následovala i další slza a další. Rukávem jsem stopu rozmazala a dopis jsem položila vedle sebe. Obálku jsem se chystala zmuchlat, když v tom jsem ucítila uvnitř obálky tvrdý papír. Papír jsem z obálky vytáhla a prohlédla jsem si ho. Byla to fotografie. Byla jsem tam asi ve dvou letech se svoji rodinou na úžasné zahradě. Všude se zelenalo a letní atmosféru vytvářely i barevné květiny pastelových i pestrých barev. Smála jsem se a nikdo se ode mne moc nelišil. Kdo by nás neznal, řekl by, že vypadáme jako strašně šťastná rodina. Ano, šťastná rodina, kterou chce vyvraždit má šílená babička s dědečkem a pár neobvyklých čarodějnic s potřebou mě též zavraždit. Vysáváme lidi a bez prstýnku uhoříme na slunci. Vadí nám sporýš, který je pro vás lidičky naprosto neškodný, tedy pokud na něj nemáte alergii. Extra rychle běháme, citlivěji slyšíme a naše emoce jsou zesílené. Ovlivňujeme lidi. Ano, naprosto normální šťastná rodinka. Fotku jsem přiložila k dopisu a schovala jsem je do šuplíku, načež jsem vyhodila prázdnou obálku. Uslyšela jsem štrachat klíče v zámku. Šla jsem na chodbu a čekala jsem, kdo přijde. Fred.

,,Ahoj malá sestřičko." usmál se bratr a odložil tašky vedle sebe.

,,Zdravím, hloupoučký bratříčku." falešně jsem se usmála.

,,Proč hloupoučký?" divil se Fred a mezitím si svlíkal bundu. Povzdychla jsem si a nasadila jsem tajemný výraz.

,,Protože o mě nic nevíš. Nevíš kdo jsem, nevíš jaká jsem a nevíš zda jsem hodná nebo zlá. Tudíž o mě nic nevíš." zarazil se a mezi námi vládlo pusté ticho.

,,Vím, ale čeho se bojíš." promluvil po chvilce, načež vzal tašky a šel do svého pokoje. Nechápala jsem zda jsem měla jeho poznámku brát jako výhružku nebo upozornění. Ani nemůže vědět čeho se bojím, protože ani já sama to nevím. Nevím jestli se mám bát čarodějek, když jsou schopné zabít miminko, a nebo zda se mám bát otcových rodičů... Nechci se stát tou dívkou, která se bojí i vlastního stínu, právě naopak, chci s tím bojovat a nepodvolit se jim. Je to sice těžké, ale já si věřím.

Kromě toho jsem se vám ještě nezmínila o mém "otci". Ani o něm není důvod k dlouhé debatě, ale neošidím vás. Jmenuje se Edward a je mu asi přes čtyřicet. Věk v podstatě není podstatný, nezmění to nic na tom, že je extra divný. Pracuje v obchodní branži, ale já mu nevěřím. Ovlivnit ho nelze, poněvadž užívá, jako celá rodina sporýš. Jediný, kdo se ale moci sporýše nepodvolil je Fred. Upřímně ho to ani z daleka nezajímá, například jaké má účinky vůči upírům, a tak se o to ani nestará. Můj člověk. Nicméně Edwardovy jsem se ještě neodhodlala říkat táto ani v nejmenším. Prohodila jsem s ním sotva tři věty a to už tady žiji tři roky. Ach, už jsou to tři roky... Zdánlivě o mě nejeví zájem a já jsem v celku za to ráda. Nemám náladu a asi ani nikdy mít nebudu, bavit se s někým takovým. Jeho osobnost jsem dokázala blesku rychle rozluštit. Je to perfekcionalista, opovrhuje lidmi, udržuje si své soukromí čili se dá nazvat samotářem nejvyššího kalibru, nemůžu o něm tvrdit zda je ambiciózní, ale trochu by snad být mohl, nikdy, ale nikdy jsem ho nespatřila v jiném oděvu než v obleku ušitém na míru, s kravatou tajemné a elegantní barvy. Někdy, tedy skoro vždycky to vypadá, že je to jeden z případů, co opovrhují dokonce i rodinou, jen aby mohli o samotě strávit hodiny a hodiny v pracovně přeplněné tlustými, zaprášenými knihami a zkoumat největší záhady s nevyřešitelným cílem. V jeho případě jak podlézat bohatým a majestátným bankéřům a ředitelům různých slavných firem.

Nechci ho obviňovat, nebo ho odsuzovat, ale něco mi na něm nesedí. Pokaždé když se na něj podívám, třeba i jen na sekundu, cítím podivný pocit. Přiznám se, že se v tom skrývá strach, ale snažím se ho zastínit. Je to velice divný pocit, a nezvěstí rozhodně nic dobrého, tedy aspoň vůči mě. Něco podobného cítím i u Freda, ale nemám z něho strach. Z Edwarda bohužel trochu ano. Má zvědavost se nedá potlačit a ani utnout. Musím a chci zjistit kdo je to, popřípadě co je to. Nevím proč mi nahání husí kůži, pokaždé když se na něj podívám, a nechci vůbec vědět co by se mnou dokázal udělat pokud se ho dotknu.

Mimoto jsem vám asi ještě zapomněla něco říct o mých snech... Popravdě jsem se jich každou noc bála a pamatuji si jak jsem ještě v jedenácti letech plakala tetě v náručí. Svírala mne každou noc bolest a strach. Svírala, svírá a pravděpodobně ještě dlouho svírat bude. Vytvořili mi je čarodějky, byla jsem ještě malá... Teď mne chrání čarodějka Ambr, kterou jsem spatřila snad jen jednou. Měla vysokou postavu, blonďaté kudrnaté vlasy a nosila huňaté kabáty. Byla přítelkyní Rebekyh, tudíž i moji. Párkrát se mi s ní podařilo navázat spojení aspoň přes hlas, díky mým čarodějnickým schopnostem, a dozvěděla jsem se, že mne stále chrání a má další nástupkyni, která zastoupí její místo až zemře. Vím proč to dělala. Měla dva důvody. Byla kamarádka Rebekyh a byla ji zavázána, protože ji teta zachránila kdysi život. Ten druhý je, že se bojí Klause.