Hope's story

Be happy

Pohled Hope:

Seděla jsem na pohovce, a četla jsem si jakýsi příběh, co mi dal Alarick k Vánocům. Uznávám, že to byl vcelku zajímaví příběh, ale celkem psychologický a strašidelný. Nepochopila jsem proč mi to dal, ale každopádně, dárek jako dárek. Od Jeremyho, který se mimochodem chová strašně divně, jsem dostala sešit a propisku. Nevysvětlil mi proč, ale v tom sešitu byly divné čmáranice. To se tedy předvedl s počmáraným sešitem pod stromeček. Bonnie už byla zřejmě natolik vyčerpaná, že mi s hrdostí řekla, že dárek je oživení, ale dala mi i gumové medvídky. 

Pokud jde o Elenu a Damona, dostala jsem to nejroztomilejší přáníčko se štěnětem, a moji oblíbenou hořkou čokoládu...Jenže XXL balení. Nemohla jsem přestat ujídat. V ten moment jsem byla nejšťastnějším člověkem na planetě. Pak byl na řadě Matt. Chová se taky divně, ale ze srandy mi přinesl lahev skotský, všichni se zhrozili, až jim nakonec došlo, že uvnitř jsou lentilky. Caroline mi koupila vysněné modré šaty, a nakonec Fred...On něho jsem dostala náhrdelník. Bylo to srdce, a ozdobené skvostnými diamanty a jinými kameny, říkal, že mne naprosto vystihuje. Já na to, že je to celkem křiklaví, a on souhlasně přikývl se smíchem. Bylo to celkem vtipný.

Pokud jde vlastně o Fredericka, nejsem si s city k němu jistá. Je to celé takové...no, nejisté. Už ani nevím, co ke mě cítí on. Strašně jsem se změnila, po dobu co jsem s ním v domě. Má na mě zřejmě negativní vliv. Snažím se mu vyhýbat, a jak to tak vypadá on mě taky. Už není naštvaný a nedobytný. Teď je pro změnu nejistý a tichý. Ta jeho osobnost je fakt "úžasná"! 

„Ahoj" pozdravila mne Caroline, a šla si sednout vedle mne. „Co to sakra je?" kývla hlavou ke knížce a já se jen uchechtla.

„Depresivní knížka. Od Alaricka k Vánocům. Jakoby snad nestačilo, že je situace i bez této knihy frustrující." obě jsme se zasmály, a najednou už jsem se necítila tak opuštěná.

„A copak ti vlastně je? Pořád si nesvá z toho že zítra odjíždíme? Věř mi, je to i pro tvé dobro. Aspoň zjistíš...No víš, tu situaci mezi tebou a Fredem. Někdy mi přijdeš strašně pesimistická. A to je divné, byla jsi optimistická a sebejistá holka. Až o tobě řekneme Klausovi, ani tě nepozná." zasmála se Caroline, ale já ani ne. Její poznámku s Frederickem jsem sice chápala, ale rozhodně se mi o něm nechtělo mluvit, natož o něm přemýšlet.

„No, zkrátka až o mě budete říkat tátovi, moc ho pozdravujte. I všechny ostatní." pousmála jsem se. Z nějakého důvodu, mne slova Car vzaly. Opravdu jsem teď tak pesimistická? To ve mě není ani špetka optimismu? Bylo mi z toho smutno, ještě víc. Super, zřejmě má pravdu.

„Ale no tak, Hope!" zatřásla se mnou, jako bych se měla probrat z jakéhosi transu. „Taková ty nejsi. Užívej si aspoň trochu." povzbudila mne.

Obdivovala jsem Caroline za její příval energie a optimismu. Obecně byla úžasná a šťastná. Prožila si toho tolik, a jakoby to snad ani neřešila. „Jak to děláš?"

„Co?" nechápala.

„Jak to, že jsi tak šťastná. V tvé roli bych už byla na práškách někde v blázinci." zavtipkovala jsem, ale opět se tomu zasmála téměř Caroline.

„Snažím se užít si aspoň krásné chvilky. Pak teprve uvidíš že za to to stojí. Je to lepší než být celou dobu smutná a litovat sebe i ostatních. Mohla bys to někdy zkusit," pohlédla na mě a pak krátce dodala „a momentálně jsem šťastná, že jsi živá a v pořádku. Aspoň z hlediska zdravotního." načež mne přátelsky objala.

„Děkuju, jo a Caroline?"

„Ano?"

„Pokusím se. Jsem moc vděčná, že jsi tady. Myslím, že na jednu stranu bych tě za tvůj optimismus nejradši uškrtila, ale zase jsem ráda, že to tady není tak prázdný a smutný. Tvá nálada je tak nakažlivá, že to tady nepřežiji až odjedeš." pokusila jsem se o úsměv. Ona mi její úsměv oplatila. To že bych ji za její dobrou náladu uškrtila, byla čistá pravda. Nikdy jsem neměla ráda, když jsem se cítila na dně nebo sklesle, a někdo jiný mi do toho mluvil o krásným dni, nebo se jen usmíval, a povzbuzoval mne. O to jsem nikdy nestála. Radši jsem zalezla do postele až do té doby, dokud mne to nepřešlo.

.....................

Jelikož ze mne už trocha stresu odpadla, mimochodem i z toho důvodu, že jsem přestala číst tu pitomou knížku - musím Alarickovi vřele poděkovat - vydala jsem se tedy po schodech dolů. Všechen svůj čas jsem trávila na pohovce na chodbě v nejvyšším patře, a nebo v pokoji. V kuchyni vařila Bonnie. Cítila jsem palačinky. Hmm...

Caroline, která mne již opustila seděla s Elenou u stolu a o něčem klábosily. Jeremyho jsem neviděla. U Matta jsem odhadla, že pracuje. A Alarick, že je v Grillu. Damon se Stefanem a Fredem seděli u konferenčního stolku. Krb byl zapálený, a ovanulo mne teplo, kterého nahoře nebyl dostatek. Celkem jsem se nudila, a jelikož jsem nechtěla porušit vyhýbání se přistoupila jsem k Eleně a Caroline.

„Jé, ahoj Hope!" užasla Elena, jako kdyby mne neviděla několik měsíců. Byla pravda, že po mým oživení, jsme se mnohokrát nesetkaly, ale aspoň jsem ji mohla vidět teď. Caroline se opět usmála, z čehož jsem se opět mírně namíchla. 

„Ahoj, Eleno. Co řeší Damon se Stefem a Frederickem?" další věc, snažím se Frederickovi, říkat celým jménem. Neptejte se proč. Odpověď je celkem směšná. No, chci aby to vypadalo, že k němu mám úctu a odstup, takže žádný krásný vztah mezi námi není. Sice to z toho nikdo nepochopí a i mne unavuje říkat mu tak, ale cítím se tak lépe...zajímavé.

„Ach, tak to snad ani nevím. Jsou to tajnůstkáři." uchechtla se Elena.

„Ne, jsou to ještě větší drbny, než my dohromady." zasmála se Caroline a já se zasmála s ní. Zlepšila mi náladu, za to jsem ji víceméně vděčná.

„Ale, když už jsi tady..." pohlédla na mě Elena s tázavým výrazem „Mohla by jsi to zjistit. Jsi takový záložní špión. Zkusily jsme to. Vyslaly jsme dokonce chudinku Bonnie. Nic neřeknou. Nemysli si, že nás taky netrápí, že nám nedůvěřují, a jsme snad ty nejzvědavější holky pod sluncem...Prosím. Zjisti o čem mluví!" prosila mne Elena a Caroline prosebně přihlížela. Mě na tom tolik nezáleželo, ale byly tak zoufalé...Co bych pro ně neudělala. 

„O čem drbáte?" usmála jsem se na ně. Jim úsměv pohasl, což mne docela vyvedlo z míry.

„Ach, Hope. Neřekneme ti ani ň. Poslaly tě ony, že jo? Že se nestydí!" zasmál se Stefan.

„Achjo tak něco vymysli. Jsou tak zoufalé!" prosila jsem je šeptem, ale oni jen zavrtěli hlavami.

 „Na druhou stranu mne celkem baví, jak je Elena zoufalá. Pro to abych jí to řekl, by udělala cokoliv. Tím myslím opravdu cokoliv..." zaculil se vítězoslavně Damon a hleděl při tom šibalsky na kluky.

„Ať tě nenapadne jí podlehnout!" sykl na něj Stefan a Damon zavrtěl záporně hlavou. Damon se tím bavil, Stefan byl vážnější a Frederick na mě jen zíral. Super trojka. Ani jeden nic neřekne. 

„Prosím, udělám cokoliv, jen mi to prozraďte." zaprosila jsem s ublíženým výrazem.

„Hele kluci...Koukejte s na ni. Je ještě zoufalejší než Elena, což je dobrá úroveň..." díval se na mě Damon a otočil se na kluky. Ti jen soucitně přikývli a já bláhová jsem si už myslela, že to mám v kapse. V tom všichni naráz řekli: „Ne!" načež se začali nehorázně smát. Asi si všimli mého vítězného pohledu. Mírně mi poklesla čelist, a tak jsem se vydala zpátky k Eleně a Caroline, které se snažily nezadržet zklamání.

„Nic." vysvětlila jsem jim to jednoduše. Ony jen přikývly a Elena tiše ale naprosto vážně řekla: „To chce pomstu." všechny jsme se uchechtly a vyzývavě jsme hleděly na kluky. Ti se jen culili. Byla jsem šťastná, že je tu veselo. Aspoň na chvilku jsme si dovolili, zapomenout na problémy, co nás tížili.