Hope's story

New family, new rools, new life...

Flashback:

,,Jsme strašně nešťastný, z té smutné události s Becou, a zjistili jsme, že čarodějky jsou mocné víc než jsme si mysleli a že dokážou kvůli tobě zajít nebezpečně daleko. Mimoto, ale mám pocit, že ti Rebekah ukryla nějaké informace o lidech co by ti mohli pomoct. Musíš je ale najít...jsme pevně rozhodnuti, že tě dáme do pěstouncké rodiny, kterou sami vybereme. Nebudeš je rozhodně ovládat! Čekám, že potravu si obstaráš sama, že? S námi nebudeš v bezpečí, kor když tvá babička s dědou a strejčkama mají v plánu nás a tebe zabít, takže... je to z důvodu tvé bezpečnosti." vyprávěla lítostivě mamka ,,Bohužel se tím i omezuje psaní dopisů, tak často, ale vše co se děje budeš vědět." dodal Elijah.

,,Ale slibujeme ti, Hope, že dáme vše do pořádku a ty budeš mít úžasný život" usmál se táta a po tváři mu stekla kapka slzy.

,,Víte co si myslím? Že můj dosavadní život je jen výcvik do života. Chápu... ale třeba teta mě do života připravovala prostřednictvím výhod a nevýhod. U vás se mi zdá, že si sepíšete seznam a odříkáte mi průběh! Něco mi koupíte, řeknete a když se usměju, tak máte pocit, že jsem děsně šťastné dítě! Novinka! Nejsem! Čím víc stárnu je to horší! Nescházím se s vámi a podobně! Já chci mít zpět rodinu!" zakřičela jsem, ale nedošlo mi, že tím vztekem jsem kouzlem rozbila vázu. Hlavu jsem si položila do dlaní. Tátovi slzeli oči a stejně tak i strejčkovi. Matka už jen plakala. Nechtěla jsem ji rozplalat. Po asi pěti minutách přišla učitelka a chtěla mi představit novou rodinu.

.............

,,Určitě jste si jistí, že bude do osmnácti let vychovávat Hope tato rodina?" táta souhlasil a já si jen odfrkla.

,,Hope, buď milá a rozluč se s nimi, ano?" řekla učitelka a ukázala na moji pravou rodinu.

Objala jsem je.

,,Sbohem Klausi, Haley a Elijahu." řekla jsem bez emocí. Asi je překvapilo, že jsem je nenazvala jako členy rodiny, ale sami tak rozhodli. Přece jim plán nezkazím. Otočila jsem se s přesládlím úsměvem na moji druhou budoucí rodinu. Nová rodina, nová pravidla, nový život... pomyslela jsem si. Starší žena, asi má budoucí matka promluvila: ,,Ahoj, já jsem Merry." podala mi ruku, kterou jsem přijmula a poté mě objala. Cítila jsem podle tlukotu srdce, že vůbec není nervózní, spíše zvědavá.,, S tvým tatínkem se asi moc nesetkáš, protože hodně pracuje." dodala.

,,O nic nepřichazíš..." řekl ten strarší kluk a i s tím druhym se zasmali. Merry, tedy matka se na ně varovně podívala, čím je umlčela.

,,Ja jsem Teodor, ale říkej mi Teo. Já vím trapný jméno, ale co..." ušklíbl se zrzaví kluk a já hned věděla, že si s ním budu rozumět.

,,A já jsem ten chytrý, hezký, starší a..." chtěl pokračovat, když v tom ho přerušil Teo:,,A panovačný, ctižádostiví, zamlklí a píše si deníček o jeho zbytečným životě idiota." smál se Teo a já taky. ,,Teodore!" okřikla ho matka.

,,A jmenuju se Fred." dodal ten vysoký kluk, taktéž s narezlími vlasy a modrýma očima jako oceán. Krasně voněl a měl úžasné jméno, krásně vykrojené plné rty a jako ostatní, líbezný britský přízvuk...Hope! Uklidni se! Pokud maš pomalé vedení asi sis nevšimla, že je tvůj bratr a, že na něho tupě zíráš! Prober se! A opravdu jsem na něj tupě zírala. A sakra!

......................

Po velice krátkém rozloučením s dětským domovem, jsme nasedli do rodinného auta červené barvy. Seděla jsem vzadu s Teodorem, který zběsile mával cizím lidem, kteří na něj nechápavě koukali. Musela jsem se zasmát, když na jednoho chlapa, co vypadal naštvaně ukázal sprosté gesto. Má nová matka ho už ani nestíhala kontrolovat, natož okřikovat. Frederick si nezaujatě přehrával písničky v rádiu a tak vznikla hádka mezi mamkou a bratříčkem Fredem.

,,Frede nech toho! Bude tam tohle, jasné?!" sekýrovala bratra matka a přeladila rádio na jinou frekvenci. Celé auto se najednou naplnilo muzikou, která mi byla neznámá. Orchestr hrál skladby s nemožným konce, který byl v nedohledu.

,,Panebože! Co to je?!" zakřičel vyděšeně Teo a zacpal si uši. Fred přikývnul a přeladil frekvenci na rock smíchaný s popem. V tom momentě Teo začal pokyvovat hlavou do rytmu hudby a na rtech se mu rozlil oslňující úsměv. Fred podupával nohou a mamka vrtěla nechápavě hlavou. Jejich hádka po sléze nepochopitelně pokračovala až k cílové zastávce jinak řečeno k mému novému domovu. Dům byl v celku honosný, však jsem ale postrádala pestřejší, novější barvy, karamelového typu a ne vybledlou fasádu nesmyslné purpurové barvy. Plot byl natřen na hnědo a zahradu obohacovalo mnoho typů keřů, květin a stromů. Ani malý zahradní trpaslíci zde nechyběly. Otevřeli se přede mnou krásné velké dveře a za nimi se nacházela dlouhá chodba, kterou pokrýval purpurový koberec, ve stejném odstínu jako fasáda.

.................

Po nekonečné prohlídce domu jsem se i dozvěděla, kde mám pokoj. Zařízený moc nebyl, ale potřebnější věci se podle matky časem dokoupí. Povzdychla jsem si a na postel jsem hodila můj batoh ve kterém jsem měla potřebné věci pro zabavení. Miluju kreslení asi po otcovi. Je to moje vášeň... Proto můj dosavadní batoh obsahuje blok, tužku, zmiňuji velice tupou tužku, časopis a foťák. Ráda fotím, ale zatím nemám co... ráda fotím zážitky z mého života, a proto paměťová karta obsahuje jedinou fotografii dětského domova, pár dětských, roztomilých a radostných chvil z mého dětství jak s rodinou tak jen s tetou a teď již nový dům a každého člena rodiny, kromě mého nového otce, který se stále neukázal. Mám děkovat Bohu či být zklamaná?