Hope's story

Go as far as I can

Seděla jsem na dřevěné lavičce před domem. Všichni tu byli, smáli se a povídali si. Část z nich jsem ani neznala, ale vyzařoval z nich optimismus a dobrá nálada. Všichni se bavili.

„Dnes je krásně." přibelhal se ke mně táta. Jeho noha byla zraněná a ještě dlouho bude. Často ho bolela, ale s úsměvem na tváři tu bolest nevnímal.

„To je." přikývla jsem a prohrábla jsem si vlasy. Měla jsem je kratší, hustší a obecně hezčí.

„Myslím, že dnešek se vyvedl skvěle." usmíval se táta a sedl si vedle mě. Opět jsem přikývla. Úsměv na tváři jsem si dneska udržovala téměř bez přestávky, jen když se někdo nedíval, tak mi trochu pobledl. Vím, že toho si táta všiml. 

„Dneska jsi ale ponořená v myšlenkách co?" dloubl mě loktem a já se zahihňala.

„To já vždycky." pousmála jsem se.

„No nic, volá mě Caroline. Má zas novou historku nebo co. Užij si to bádání dcerko." pohladil mne po zádech a dal mi pusu do vlasů. A pak odešel. Ačkoliv vedle mě nikdo neseděl, necítila jsem se odstrčená. Naopak. Celý roky jsem byla středem zájmů a společnosti. Poslední dobou si tyhle chvíle užívám. 

Podívala jsem se na nebe. Pozorovala jsem mraky, jak pomalu a volně plují po obloze a jak sluneční paprsky dopadají skrze koruny stromů na zem. Nebe bylo čistě modré a jakoby se snad usmívalo. 

Vzpomínala jsem. Na všechno.

Zvedla jsem se a bosýma nohama jsem se procházela po zelenkavé trávě. Slyšela jsem zvuk písniček z rádia, které Stefan pouštěl pro lepší atmosféru. Rozhodla jsem se jít, co nejdál, jen s mými myšlenkami. Tráva mi příjemně ochlazovala nohy a hebce je opečovávala. Melodie začínala být tlumená, jen tak zlehka. Šla jsem dál. Někdy jsem se chytla kmene stromu a s úsměvem jsem se kolem něj zatočila. Někdy jsem se zase podívala na nebe. A někdy jsem se zatočila jen tak.

Už jsem tady. Nechtěla jsem nic jiného, než padnout do hebké trávy a nechat její stébla proplétat mé prsty. A tak jsem i udělala. Opět jsem vzpomínala.

Nebudu vám lhát. Stále to bolí. Každá vzpomínka na jeho úsměv, na jeho oči, na jeho hlas...

...na poslední polibek... 

Nevím jestli to bolí víc, méně nebo stejně. Ale bolí to. Už tolik nepláču, už se mi tolik srdce nesvírá při jeho jménu. Ale bolí to. 

Je tady. Cítím, že mně pozoruje, vnímá mne, poslouchá mne. 

„Dnešek je krásný, že? Ta modrá obloha, ta zelená tráva...Mluvím jako bys neznal barvy že jo?" zasmála jsem se lehce a s úsměvem jsem pokračovala, „Dneska je fakt hezky. Jsou tu všichni. Jen ty mi tu chybíš. Ale já vím, že tu vlastně taky jsi. Jsi tu vždycky. Navždy." začaly mi stékat pomalu slzy, ale stále jsem se usmívala. „Víš, myslela jsem, že po čase budu ve světě volná, budu všechno znát a budu silná. Nebudu ve světě, jako ztracené štěně. Ale já jím jsem a budu. Jen s tebou jsem si nikdy ztracená nepřipadala. Jen s tebou jsem si připadala, že nic znát nepotřebuju, když mám tebe. Jen s tebou jsem si připadala tak volná, neupnutá k ničemu. Jen s tebou jsem si připadala nejsilnější." slzy mi už klouzaly po tváři a můj obličej se oddal těmto emocím.

„Už jsou to dva roky. Ale jako bys včera políbil mé rty, jako bys včera držel mé ruce, jako bys včera říkal "miluji tě"...Ale mám se dobře. Opravdu. Protože vím, že tu jsi. Cítím, že tu jsi. A tenhle fakt mi nikdo nikdy nevezme, slyšíš mě? Nikdy." propukla jsem v pláč. Tichý pláč, ale plný vzpomínek, bolesti a lásky.

„Nikdy tě nepřestanu milovat. Navždy budeš v mém srdci Fredericku. Miluji tě, lásko." pousmála jsem se.

„Always and forever"

A jakoby se v ten moment zvedl jemný vánek a pohladil mojí tvář. Tak jemně a citlivě. Byl tady. Vždycky bude. A bude dohlížet na mě. Na ztracené štěně.