Beauty & the Beast

huit

Belle

Po tom co mi skončila poslední hodina dne jsem se vydala na autobus a do nákupního centra. Vzala jsem peníze, které jsem si vydělala na brigádě a rozhodla se, že nejlepší způsob jak je utratit bude změna stylu.

Už mě nebaví oblékat se jako bezdomovec vedle Wallmartu. Chci něco, co bude pohodlné a zároveň pěkně vypadat.

Zjistila jsem že spíš než nakupovat s někým nakupuju ráda sama. Nesnáším, když mi někdo kecá do výběru a snaží se mi tu věc rozmluvit. Je to moje rozhodnutí, jsou to moje peníze a utratím to za co budu chtít. Nikdo nemá právo mi do toho kecat. A proto to mamka se mnou taky brzo vzdala.

Jako první jsem se šla do nejvyššího patra najíst, protože dnešní oběd byl spíš jako kamení než jako pizza. Připojila jsem se na veřejnou Wi-Fi a mezitím co mi připravovali můj vytoužený rámen jsem projela Pinterest. Rozhodla jsem se, že si sepíšu základní seznam, abych nenakoupila blbosti.

"Objednávka číslo 77!" Zavolali mou objednávku a já jsem tam jen rychle přiskočila si jí vyzvednout.

Mezitím co jsem jedla svůj oběd jsem se rozhlížela po okolí. Všude byly skupinky dětí, zajídajících hlad. Maminky s dětmi. Chlapi v oblecích, kteří do sebe šli něco hodit o pauze mezi meetingy.

Když na chvíli vypnete hluk okolo sebe a jen pozorujete, můžete toho hodně vyčíst. Podle toho jak hýbají tělem, vyjadřují se, chodí, jak se oblékají. Na lidech je nejzajímavější to, jak se všichni snaží být tak odlišní a originální, až jsou vlastně všichni stejní.

Proto jsem si taky vybrala psychologii, protože pozorování lidí mi vždy přišlo zajímavé. Hodně lidí na mé staré škole mi řeklo, že jsem divná. Že si mám všímat sama sebe a nezajímat se o ostatní. A možná mají pravdu, možná že jsem divná. Ale kdo není?

Jak jsem tak pozorovala, zastavila jsem se na jednom specifickém místě. Spíše na někom specifickém.
Povedlo se mi navázat oční kontakt s člověkem, ze kterého mají všichni na škole respekt.

Jeho černé oči propalovaly ty mé čokoládově hnědé až příliš dlouho.

Protrhla jsem oční kontakt a projela si ho od hlavy až k patě. Sebejistě si to kráčel se svou partou přes jídelní koutek dál a dál až směrem k eskalátorům. Na krku se mu lesknul můj zlatý řetízek a na tváři měl laškovně pozvednutý jeden koutek rtu.
Ostatním dívkám by se z něj v tuhle chvíli už podlamovaly kolena. Jenže mně to přišlo zvláštní.
Jakoby něco skrýval. Jakoby si tou pozorností od ostatních něco dokazoval.

Naštěstí mě přešel a pokračoval dál, jakoby nic a já jsem mohla dál pokračovat ve svém jídle.

Když jsem dojedla, pobalila jsem si všechny věci a zanesla tác i s papírovou krabičkou do koše. Sjela jsem eskalátorem do spodního patra a otevřela si svůj seznam.
Strčila jsem si do uší sluchátka, pustila podcast o zločinech a zaběhla do prvního obchodu s oblečením, který jsem našla.

S plným košíkem věcí jsem zalezla do kabinky a začala si vše zkoušet. Jako první byly na řadě dlouhé uplé šaty. Chvíli mi sice trvalo než jsem je na sebe natáhla, ale ve výsledku mi dělaly tak krásnou postavu, že jsem je tady nemohla nechat. Tak to i vypadalo téměř se vším ostatním a potom, co jsem si pobrala všechny věci a vydala se platit, jsem s příjemným překvapením zjistila, že dnes je na všechno 50% sleva, protože probíhají povánoční výprodeje. Měla bych si víc číst nápisy okolo sebe.

S velkou taškou plnou oblečení a šperků jsem se vydala prozkoumávat další obchody. Protože když jsem z původních 180 dolarů nakonec utratila jen 96, to co si koupím za ten zbytek je prakticky zadarmo.
Takhle funguje matematika děti.

~ ~ ~

Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem našmatala v batohu klíče a dostala se domů. Kvůli tomu, že už je půl sedmé večer, rodiče zamkli dům a očekávají, že se tam nějak dostanu sama.

Odhodila jsem všechny ty těžké tašky v pokoji a šla se dolů najíst. Z toho nakupování mi nějak vyhládlo.

Pozdravila jsem rodiče sedící v obýváku a šla zkoumat, co se nachází v lednici. K mé smůle tam toho moc nebylo, a tak jsem popadla jogurt, zbylé borůvky a trochu medu, tlipla jsem vše do misky a odnesla si to zpět nahoru.

Sedla jsem si k tomu velkému oknu do tureckého sedu, zapla si malou lampičku na nočním stolku jako zdroj světla a pozorovala ulici. Sem tam někdo prošel, někdy projelo nějaké auto a občas proletěl pták. Avšak hluk velkoměsta se mi vyhnul. Jen ten výhled na osvětlené San Francisco byl báječný.