Beauty & the Beast

onze

Belle

"Musíš mi všechno říct." Vypískla Jess ve stejnou chvíli, kdy Jack odešel.
"Není co říct." Zakývala jsem rameny.

Jak jí mám něco říct, když sama nic nevím.

~ ~ ~

Po skončení poslední hodiny jsem vypadla z učebny mezi posledníma. Naházela jsem si učebnice do skříňky a vypadla z toho ústavu.

Jakmile jsem vyšla ze dveří, okamžitě jsem ho spatřila. Opíral se o zábradlí a koukal do telefonu. Jeho uhelně černé vlasy mu padaly do obličeje a jeho hrudní svaly dělaly nádherný obtisk na jeho triku. Jeho potetované ruce...

Stačí! Už jsi o něm fantazírovala až moc!

Zakřičelo na mě mé svědomí. Otřepala jsem se a svižným krokem jsem pokračovala dál. Nebo alespoň tak svižným, jak mi to ty šaty povolily.

"Tak jsem tady!" Došla jsem k němu a usmála se. "Super, tak jdem." Řekl bez pozdravu a vykročil vpřed. "A kam?" Zeptala jsem se zvědavě a držela se ho jako klíště. Jenže se mi nedostalo odpovědi.

Po nějaké chvíli mi došlo, že asi jdeme k jeho autu, jelikož jsme mířili k přeplněnému parkovišti.

Zastavili jsme až u luxusní černé audi. Nemám ponětí, co je to za model, ale jsem schopná říci, že to stálo majlant.

"Nastup si." Nakázal mi. "Rodiče mi říkali, ať nelezu cizím lidem do auta." Řekla jsem najednou bez jakéhokoliv přemýšlení.

"A já jsem cizinec?" Zeptal se mě se zanedbatelným úsměvem.

Nic jsem mu na to neodpovědela a nasedla. Okamžitě jsem vpadla do černých kožených sedaček jako do obláčku. Batoh jsem si hodila pod nohy a zavřela za sebou dveře, přičemž jsem zkoumala ten luxusní černý interiér.

Pokud jde o auta, černé není nikdy dost.

"Líbí?" Zeptal se mě Jack, až jsem se vylekala. "Moc." To byla moje jediná odpověď, než jsem se zahlédla do cesty. Byla mi totiž až moc povědomá.

Střídavě jsem pozorovala cestu a Jacka, jak řídí. Odsud jsem měla nádherný výhled na jeho svalnaté a potetované ruce. Zkoumala jsem každé jedno tetování. Občas to byl nápis, který jsem ale nepřečetla. Někdy jen malý obrázek.

Na levém předloktí měl vytetovanou růži ve skle. Přesně tu z Krásky a Zvířete. Mé nejoblíbenější dětské pohádky.

Proč?

Jack zahnul doleva a v tu chvíli jsem rozpoznala naší ulici. Proč jede naší ulicí? Pozorovala jsem náš dům a cestu, po které jel dál. Po ulici plné drahých domů.

Po několika zatáčkách zpomalil u obrovské moderní vily a zaparkoval na příjezdové cestě.

Ten dům jsem rozpoznávala. Už jsem tady jednou byla.

Otevřela jsem dveře, popadla batoh a vyšla ven z auta.

"Páni, za světla ten dům vypadá ještě líp." To bylo jediné, co ze mě vypadlo. "Ale je protkaný lží a nenávistí skrz na skrz." Řekl si Jack sám pro sebe, ale dostatečně nahlas na to, abych ho slyšela.
Nechala jsem to být a následovala ho dovnitř.

Otevřel dveře a nechal mě, jako gentleman, vejít první. "Vítej ve chřtánu pekelném." Zvláštně mě přivítal a ukázal na místo, kam si mám odložit boty.

Prošli jsme dál, do obrovského obývacího pokoje. Na gauči seděl postarší pán a díval se na něco na tabletu.

Chtěla jsem alespoň pozdravit, ale Jack mě zastavil dřív, než jsem to stihla. Pokračovali jsme potichu dál a mířili nejspíš ke schodům.
Moc si to tady nepamatuju, abych pravdu řekla.

"Ani mě nepozdravíš?" Řekl najednou ten postarší pán nevrle. "Nemám důvod." Odvětil mu Jack a zastavil se. Což znamenalo, že já jsem se automaticky zastavila taky.

"Slušné vychování je dobrý důvod." Pán vypnul tablet a podíval se na nás. Odsoudil mě pohledem a vrátil se zpět k Jackovi, čekajíc na jeho odpověď.

"Možná, že kdybys mě vychoval, ten důvod by dával smysl." Odpověděl mu Jack a to pána očividně zamlklo.
"Buďte potichu." Otevřel zpět svůj tablet a přestal si nás opět všímat.

Jack mě popadl za ruku a mlčky odvedl až do druhého patra. Zavřel za námi dveře a já jsem se rozhlížela místnosti.

Měla extrémně vysoký strop, bílé stěny, postel, noční stolek s lampičkou, stůl, dvoje dveře a zrcadlo.
Byl to pokoj bez duše.

"Tohle je tvůj pokoj?" Řekla jsem a stále se porozhlížela kolem. Nad zrcadlem měl jedinou fotku. Hádám, že to byl on s jeho babičkou.
Byl tam i nějaký nápis, ale z dálky nešel přečíst. Popošla jsem o kousek blíž a zkoumala. Bylo to datum.

28.2. 2018

Co to znamená?

"Jo." Jednoduchá odpověď. Kéžby bylo i tak jednoduché, nahlédnout do jeho mysli.

"Proč jsem tady?" Zeptala jsem se na jednu z mnoha otázek, které mi prolétávaly hlavou. "Máme spolu přeci ten úkol do psychologie." Odpověděl a ukázal, ať si sednu na postel. Vedle něj.

"Aha. Dobře." Odložila jsem si batoh a sedla si vedle něj.

"Popravdě? Nevím co máme dělat." Usmála jsem se. "Mě něco napadlo." Řekl potichu a já jsem zvedla hlavu. "Tak povídej." Pobuzovala jsem ho. "Ne, je to blbost." Mávnul rukou, ale nespustil pohled z deky, kterou tak urputně zkoumal. "Není. A je to lepší než nic nedělat a jen tady tupě sedět." Řekla jsem a to už ho nejspíš přesvědčilo.

"Fajn. Dáme si deset vteřin a potom se každý zeptáme toho druhého na otázku, která nás napadla jako první." Vysvětlil mi jeho nápad. "To zní skvěle." Usmála jsem se a vytáhla si telefon z kapsy. "Vážně?" Zeptal se překvapeně. "Ano." Zasmála jsem se. Proč ho to tak překvapilo?

Naklikala jsem do telefonu heslo a nastavila na hodinách 10 vteřin. "Připraven?" Zeptala jsem se. Jako odpověď mi postačilo pokývnutí hlavou a tak jsem zapla odpočet.

A přemýšlela.