Beauty & the Beast

douze

Hlavou mi proskakovalo milion otázek, ale mohla jsem využít pouze tu první.

Začal mi zvonit telefon a to oznamovalo, že čas vypršel.
"Začni." Pobudil mě. "Dobře. Takže..." Nějak jsem nevěděla, jak tu otázku zformulovat dohromady.

"Ehm. Proč tě tvůj otec nevychoval?" Zeptala jsem se, ale to ho očividně zarazilo. "Tak na to odpovídat nebudu." Zavrhnul rovnou mou otázku. "A proč?" Zeptala jsem se. Vůbec jsem to nechápala.

"Protože tě vůbec neznám. Jsi pro mě úplně cizí. Proč bych ti měl říkat svoje rodinné problémy?" Rozčiloval se a máchal u toho rukama.

Myslím, že jsem natrefila na zlatou žílu. A ta se pěkně vzteká.

"Nejlépe se svěřuje cizím lidem. Od člověka, kterého neznáš je mnohem hodnotnější slyšet úsudek. Alespoň víš, že to myslí vážně." Poklidně jsem mu vysvětlila.

"A jak mám vědět, že to nikomu neřekneš?" Zeptal se už malinko klidněji než před chvílí. "Nemám komu." Zakývala jsem rameny.

"A co ta tvoje kamarádka? Jessica?" Zeptal se znovu. "Té bych to nikdy neřekla. Je to hrozná kecka." Přiznala jsem. "A ty nemáš žádné jiné kamarády?" Zeptal se mě, tentokrát už klidně.

"Na to ti odpovím, až se mě zeptáš vrámci hry."

"Fajn."

Vypadal trochu zklamaně, ale nechal to být.

"Takže. Proč tě tvůj otec nevychoval?" Zkusila jsem znovu své štěstí.
"Je to dlouhý příběh." Řekl se skleněnýma očima. "Já mám času dost." Přiznala jsem. Teď už doufám, neměl žádnou výmluvu.

"Už od malička jsem byl to nechtěné dítě. Nikdo z rodiny se o mě moc nestaral. Tedy, až na babičku.
Už od mimina mě hlídaly chůvy nebo právě babička. Mé rodiče nikdy nezajímalo, jaké mám známky ve škole. Jaký byl můj den."

Jen jsem mlčela a poslouchala.

"Rodinná večeře u nás nikdy neproběhla. Na vánoce jsem mohl rovnou zapomenout. Narozeniny? Vsadím se, že neví ani datum. Peníze jsou to jediné, co je zajímá."
Odfrknul si.

"A co tvá máma? Neprobudil se v ní nějaký mateřský pud?" Zeptala jsem se. Chtěla jsem s tím počkat na později, ale nedalo mi to.

"Nikdy. Už od malička po mně křičela kvůli každé sračce. Stačilo jenom abych nedal talíř do myčky a už mě čekal totální emoční výlev o tom, jak jsem zbytečný, omyl a jak lituje toho, že nešla na potrat." Dokončil svou větu a po líčku se mu skutálela jedna neposedná slzička.
Otřela jsem ji palcem a podívala se mu do očí.

Ta temnota do sebe vsákla každého, ale jen někdo se dostal ven. A v tom temném prázdnu na něj čekala pouze bolest a potlačené emoce.

Nikdy bych nečekala, že uvidím Jacka Granta brečet. A to ho znám sotva týden.

"Slib mi, že se o tomhle nikdy nikdo nedozví." Podíval se na mě seriózně a mně to nahnalo husí kůži. "Neboj se. I kdybych to chtěla někomu říct, nemám komu." Uklidňovala jsem ho.

"Fajn. Tak teď já." Poposednul si a podíval se mi do očí s tím svým zabijáckým pohledem.
Z nějakého důvodu to se mnou skoro nic nedělá. Skoro.

"Ptej se." Povzbudila jsem ho. Už jsem se nemohla dočkat, co za otázku si pro mě připravil.

"Proč nemáš žádné kamarády?" Tak tohle je pěkně na hovno otázka. Ale dalo se to čekat.

"Kéž bych mohla říct, že to nevím. Jenže mi to celý život dávají všichni až moc najevo." Povzdychla jsem si.

"Už od malička jsem byla vyspělejší dítě. Nesmála jsem se každé kravině, nebulela pokaždé, co jsem si nabila loket a byla jsem chytrá. Zatímco ostatní děti se šprtaly příklady do matematiky, já jsem si v klidu četla a potom  napsala písemku na jedničku."
Celou dobu jsem se dívala dolů na povlečení od postele.

"Což vedlo k tomu, že mě měli za šprta a nikdo se se mnou pořádně nebavil. A když nemáš žádné kamarády, začneš si je vymýšlet. Začala jsem si hrát se svými vymyšlenými kamarády a povídat si s nimi. Začala jsem trpět samomluvou, což mi vydrželo dodnes."
Teď mi přišly nejzajímavější mé prsty.

"Stal se ze mě introvert posedlý knížkami a Disney pohádkami.
Na společnost jsem vždycky nahlížela zpoza rohu. Z každého velkého davu lidí jsem utekla a pozorovala zdáli. Zkoumala jsem, jaké se jim asi honí hlavou myšlenky. Pozorovala jsem jejich řeč těla a jak se vyjadřují. To mě na lidech fascinovalo nejvíc. To, jak se každý snaží být originální, až jsou všichni úplně stejní."

Nyní už jsem přesedlala z rukou na můj telefon. Neodvážila jsem se na něj ani podívat. Ten pohrdavý pohled jsem si dokázala dost živě představit.

"Postupem času jsem se naučila fungovat mezi lidmi a neutíkat do kouta, ale lidi se se mnou ani tak nemají potřebu bavit. Jsem pro ně důležitá, jen když po mně něco chtějí. A já jsem tak blbá, že jim vždycky pomůžu." Dořekla jsem svůj proslov a překonávala svou vůli se tady psychicky nezhroutit. Opatrně jsem zvedla pohled na Jacka a očekávala vysmátý a pohrdavý pohled.

Ale ten jsem nespatřila.

Díval se na mě s chápajícím pohledem. V očích jsem mu vyčetla lítost a pochopení. A soucit.

"To znám." Řekl potichu a sklopil hlavu. "Prosím?"

"Znám ten pocit, když se na tebe někdo kouká s pohrdavým pohledem. A vím, že si ho ode mě čekala taky." Řekl, stále se sklopenou hlavou.

To se ve mně dá tak číst? To jsem až tak moc předvídatelná?

"Když tě rodiče nevychovají, nevíš jak se máš mezi lidmi chovat. A když se chováš jako spratek, nikdo se s tebou bavit nechce."
Dodal.
~ ~ ~

Opatrně jsem zavřela hlavní dveře a otočila zámkem. Potichu jsem si sundala boty a po špičkách docupitala do svého pokoje.
Rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku a posadila se na postel.

Hlavou mi procházelo tolik myšlenek. Tolik otázek.

S Jackem jsme si až do večera povídali. Vyzrazovali jsme si tajemství a smáli se kravinám.

Nikdy bych neřekla, že se někdo tak hodný a milý dokáže skrývat za maskou necitelného blbce.

Sice ho znám sotva týden, ale vím, že u něj budou má tajemství v bezbečí.