Beauty & the Beast

dix-huit

Belle

Měla jsem tak strašnou žízeň, že jsem popadla první modrý kelímek, co jsem na stole uviděla a  vypila jeho obsah na jeden nádech. Naštěstí to byla nějaká cola a ne další alkohol. Pro dnešek už jsem měla dost.

"Musím si odskočit." Omluvila jsem se, omylem donutila Jacka vstát a protáhla se davem až ke koupelně. Podle instrukcí od holek by to měly být první dveře vpravo.

Nakonec to byly nějaké úplně jiné dveře a strávila jsem tam asi o 10 minut dýl, než jsem chtěla.

Když jsem vyšla z koupelny ven, všude byl obrovský chaos a z venku šly slyšet sirény.

Někdo nás naprášil poldům.

Začala jsem se rozhlížet všude kolem ve snaze najít jakoukoliv známou tvář, ale v tom davu zmatkujících lidí to bylo nemožné. A taky se mi motala hlava z toho alkoholu.

Najednou mě někdo chytil za ruku a začal mě táhnout pryč.
Jack.

Všichni se tlačili k hlavnímu vchodu, ale Jack nás vedl jinam. Snažila jsem se z něj dostat kam jdeme, ale jediné co mi řekl bylo pryč.

Protáhli jsme se zadním vchodem zrovna ve chvíli, kdy se do domu dostali první policisti.
Venku byl ohromný déšť a po trávě to strašně klouzalo.
Běželi jsme ruku v ruce po kluzké trávě, adrenalin mi proudil v žilách a mokré vlasy se mi lepily na obličej. Nohy mi bloudily jedna vedle druhé a celá situace mi přišla extrémně směšná.

Jack najednou zastavil před vysokým plotem a rozhlížel se kolem.
"Musíme to přeskočit." Řekl a poprvé za celou tuhle chvíli se na mě podíval.
"Děláš si srandu že jo?" Vykoktala jsem ze sebe. "Bohužel, jestli tu zůstaneme ještě chvíli, budeme v obřím maléru."

"To to mám jako přeskočit v tomhle?!" Poukázala jsem na svou minisukni.
"Budeš muset." Kývnul hlavou k domu, kde se to hemžilo policisty. "Fajn." Vzdychla jsem.

Jack přelezl přes plot jako první se slovy "Budu tě jistit.". Chvíli jsem tam jen nervózně stála a doufala v zázrak, ale ten nepřišel.

Nějak se mi povedlo vyšplhat až nahoru a otočit se na druhou stranu. V tu chvíli se mi ale zamotala hlava a málem jsem přeletěla zpátky na zem. Naštěstí jsem se udržela a hlava mi konečně začala fungovat alespoň z půli. Podívala jsem se dolů a zjistila, že jsem nejméně 2 metry nad zemí. Zpanikařila jsem a nevěděla co dělat.

"Skoč, chytím tě!" Zakřičel na mě Jack.
"Tak fajn, nádech výdech. To zvládneš..." Mumlala jsem si sama pro sebe, abych se uklidnila.

Přitiskla jsem oční víčka pevně k sobě a skočila.
Dopadla jsem v sevření dvou silných paží a vysmátého Jacka.
"Už můžeš otevřít oči, přežila jsi." Zasmál se.
Postupně jsem otevřela obě oči a podívala se Jackovi přímo do jeho temných černých očí.

Radost.

To je to co jsem v nich spatřila.

"Pojď, čím dál odtud budeme, tím líp." Řekl a pustil mě. Chytil mě za pravou ruku a rozběhl se. To jsem já ale nečekala a trhlo to se mnou jako s hadrovou panenkou.

"Počkej!"
Smála jsem se, mezitím co jsem se marně snažila dobíhat Jacka. "Už jsme dost daleko!"

Zastavili jsme u nějaké dětské průlezky a nenapadlo nás nic lepšího než na ni vylézt. No, vypadalo to asi tak, jak si představujete dva opilé puberťáky lézt na dětskou prolézačku v totálním dešti.

Až teď jsem si všimla, že Jackova bílá košile celá promokla. Jak na jeho břišní svaly dosvicelo světlo z pouličních lamp, utvořilo to dokonalý stín.
Nemohla jsem nic než přemýšlet nad tím jak...

"Obličej mám tady." Zasmál se a ukázal při tom na svou tvář.
"Páni nevšimla jsem si." Řekla jsem sarkasticky a prohrábla si své mokré vlasy. V tu chvíli mi ale došlo, že jsem totálně nahraná.

Jack si musel všimnout mé drastické změny nálady a zeptal se: "Co se stalo?". "Ale nic, jen asi nemám kde spát." Řekla jsem s povzdychem. "Jakto?" Zeptal se znovu. "Nemůžu přijít domů opilá, promočená a ještě k tomu cítit po pánský kolínský, dostala bych doživotního zaracha." Přiznala jsem.

"Tak přespi u mě." Navrhl najednou. "Ani náhodou. Slyšel jsi tu část s tím doživotním zaracha?" Nemohla jsem věřit svým uším.
"Ale noták. Moji rodiče nejspíš ani neví, že tam teď nejsem. Vyspíš se v teple, v pohodlí, dáš si sprchu a domů dorazíš ráno." Nabídnul mi. Při slově pohodlí přitom naznačil na svou osobu.

"Mám vůbec na výběr?" Zeptala jsem se. "Oba dva víme, že ne." Zakřenil se.

Tohohle budu nejspíš hodně litovat...