Beauty & the Beast

vingt-trois

Jack

Středa 28.2. 10:02

Ležel jsem v posteli a koukal do stropu. Celou noc.

Dnes jsem neměl v plánu nic než ležet v posteli a přežírat se. A koukat do stropu.
Už od osmé mi vkuse vyzváněl telefon, ale já jsem to jen úspěšně ignoroval.

Když mi otec včera na otázku: "Máš v plánu se za ní zastavit?" odpověděl: "Za kým?", nedokázal jsem nic jiného než bez duše odkráčet do svého pokoje se slzami v očích. Z faktu, že si můj otec nepamatuje ani smrt vlastní matky se mi chce zvracet, brečet a křičet dokud neztratím hlasivky.

Z ticha se najednou ozval kručící zvuk mého žaludku a to mě přivedlo na fakt, že jsem od včerejšího oběda nic nejedl.

Trvalo mi dobrých deset minut se zvednout z postele, ale dokázal jsem to. Jako troska jsem jen v teplácích sešel schody dolů a začal hledat něco k snědku v lednici.

...salát, tofu, tofu, bílý jogurt, salát, tofu, zvonek...

Zvonek.

Naštvaně jsem odkráčel ke vchodovým dveřím, připraven odpálkovat každého pošťáka a jehovistu, co stojí za těmi dveřmi. Ve chvíli co jsem ale otevřel dveře se mi okolo krku obmotaly dvě paže a hnědé vlasy mě praštily do obličeje.

Jasmín.

Kráska.

"Mám pro tebe překvapení." Zašeptala mi do ucha. "Budu u toho moct ležel v posteli a koukat do stropu?" Zeptal jsem se, mezitím co jsem fetoval jasmínovou vůni z jejích vlasů. "Bohužel." Odtáhla se ode mně, na tváři starostlivý výraz. Až teď jsem si všiml batohu, který nesla na zádech.

"Máš 10 minut na to aby ses převlékl." Oznámila mi.

~ ~ ~

"Takže, kam máme namířeno?" Zeptal jsem se minutu po tom co jsme vyšli z domu. "No, teď jdeme do květinářství." Řekla. "Květinářství?" Zopakoval jsem její slova. "Koupit růže." Zakývala rameny. Nepokračoval jsem v konverzaci, i když mě vážně zajímalo na co potřebuje růže.

Došli jsme před malý zelený obchůdek, před kterým byla výstava květin. Belle mě nechala stát venku, zatímco ona vešla dovnitř. Netrvalo dlouho a byla zpátky u mě s dvěmi rudými růžemi.

"A kam jdeme teď?", "Na hřbitov."

Hřbitov byl nedaleko květinářství. U kamenné brány byla mísa plná kamenů, která mi nikdy nedávala smysl. Jen jsem okolo ní prošel, dokud jsem si neuvědomil, že Belle už není po mém boku. Otočil jsem se a uviděl jí u té mísy. Jen tam stála a pozorovala kameny.

"Co děláš?" Zeptal jsem se nechápavě. Neodpověděla mi. Jen očima přeskakovala z kamene na kámen. "Belle?" Přišel jsem k ní ve chvíli, kdy pozvedla jeden kámen. "Tenhle je ten pravý." Řekla.

"Co?", "Vyber si jeden kámen. Ten, který se ti nejvíc líbí." Nechápal jsem proč, ale stejně jsem začal hledat.

Zaujal mě jeden. Byl namodralý s malými zlatými žilkami uvnitř. Vzal jsem si ho a vyrazil v Belliných patách směrem na hřbitov.

"Máma mi jako malé povídala o jedné židovské tradici, kterou v rodině dodržovali. Místo květin, které zvadnou a zemřou, dávali na hroby kámen. Ten kámen symbolizoval nekončící lásku a respekt, který k té osobě cítíš." Vyprávěla Belle na cestě k náhrobku. Najednou to vše začalo dávat smysl.

Zastavil jsem se.
Strávil jsem tady dost dlouho na to, abych dokázal zarecitovat celý ten nápis. A přesto jsem si ho znovu musel přečíst.

Elleanor Grant
28.2. 1936 - 28.2. 2018
"Tale as old as time, song as old as rhyme."

Zrak mi spadnul na kámen, který jsem držel v dlaních. Vizi mi rozostřila slza, která následně dopadla na kámen.
Snažil jsem se slzy rozmrkat, ale marně.

"Slzy jsou náznak slabosti. Silní muži nebrečí."
Hrál mi v hlavě hlas mého otce.

Otíral a zaháněl jsem slzy z očí, abych se jich zbavil.

"Nebreč!"
"Přestaň brečet, nebo ti dám důvod!"
Křičel po mě otec.

Dřepnul jsem si, následně na to sednul na studený štěrk.

"Je v pořádku brečet. Nemusíš se za to stydět, nebo obviňovat." Promluvila na mě Kráska.
"Máš na to právo."

"Já nebrečím. Nikdy." Obrátil jsem zrak bokem. "Lháři. Každý někdy brečí." Odvětila.
Položila mi dlaň na líčko, následně mi otočila hlavu zpátky jejím směrem.
Na tváři jí hrál uspokojující úsměv.

Jemně mě políbila na čelo a předala mi jednu růži. Společně jsme je i s kameny položili na hrob a splnili minutu ticha.

Prošli jsme hlavní bránou a zastavili na přechodu. "A teď?" řekl jsem, stále ještě mírně roztřepeným hlasem. "To je na tobě," odpověděla. "Tak na oběd."

Zastavili jsme před Vietnamskou restaurací, ze které si často objednávám donášku jídla.

Vešli jsme jeden po druhém dovnitř, kde nás hosteska usadila k poslednímu volnému stolu.

Popadli jsme menu a začali vybírat z velké nabídky jídel. "Doporučil bys mi něco?" Zeptala se mě Kráska.

"Rozhodně Pho." Řekl jsem bez rozmýšlení.
"Tak dobře. Dám si Pho." Zavřela menu a položila ho na stůl. U servírky jsem si objednali jídlo, které jsme to patnácti minut měli na stole.

"Mňam." Zaskuhrala Belle. "Já vím. Mají nejlepší Pho ve městě," řekl jsem na nasál další porci nudlí z hůlek.

Pomalu jsme dojedli oběd a vyrazili dál na naší procházku po městě.

Nastoupili jsme do metra, které nás zavezlo kousek od pláže. Mačkali jsem se mezi stovkou zpocených lidí, takže ve chvíli co jsme vyšli ven na denní světlo, slyli jsme se dezinfekcí a deodorantem od hlavy až k patě.

Na pláž jsme došli do několika minut, kde jsme měli úplný klid od okolního světa s výhledem na oceán. Kromě nás tady nebyla široko daleko ani noha.

Kráska si sundala batoh ze zad a začala vytahovat deky, pití, laptop, jídlo a... vodku.
"To jsi to tahala celou dobu na zádech?" Zeptal jsem se s obavami v hlase. "Nebylo to tak těžké," zakývala rameny a začala roztahovat deku. Ihned jsem se k ní přidal a pomohl jí vytáhnou všechny věci.

Netrvalo dlouho a už jsme leželi zabalení v dekách a Belle něco klikala na svém laptopu, mezitím co já jsem pojídal sušenky.

"Připraven?" zeptala se mě z ničeho nic. "Na co?", "Na obnovení tradice," odvětila.
V tu chvíli se zapnula melodie uvádějící Disney pohádky a mně došlo, co měla Belle celou dobu v plánu.

Kráska a Zvíře.

Ona si to celou tu dobu pamatovala. Opětovala celý den ve snaze, aby mi zlepšila náladu.

A v tu chvíli. Přesně v ten moment se vyplnilo jediné přání mé babičky.

"Slib mi, že si někdy najdeš svou Krásku. Svou Belle. A budeš jí opatrovat za každou cenu, protože takovou najdeš jenom jednu."

A já jsem jí našel.