Beauty & the Beast

neuve

Jack

Jakmile jsem vypadnul po poslední hodině ze školy, namířil jsem si to k autu.
Nastartoval jsem a vyjel z parkoviště ven. Koutkem oka jsem ještě viděl Belle, jak nastupuje do autobusu, jedoucího do centra.

Odemkl jsem ty obrovské skleněné dveře a postoupil dál do chodby. Snažil jsem být co nejtižší, aby si rodiče nevšimli, že už jsem doma.

Potichu jsem si vyzul boty a z chodby jsem zahnul rovnou do kuchyně s plánem, že se odtamtud proplížím po schodech nahoru. To mi ale bohužel nevyšlo, protože v kuchyni už na mě čekala má matka.
"Podívejme se, kdo se chtěl proplížit do svého pokoje bez povšimnutí." Řekla s ironickým hlasem a založenýma rukama. "Děláš z toho až moc velkou vědu." Řekl jsem nevrle a snažil se co nejrychleji projít.

"Já že z toho dělám vědu?!" Zakřičela.
"A je to tady..." Povzdychnul jsem si potichu, sám pro sebe. "Ty jeden spratku nevděčný!" Ječela po mně a já jsem jí jen ignoroval a snažil se jít dál. To jí ale naštvalo ještě víc. "Ty mě teď jako budeš ignorovat?! Tak to ne můj milý zlatý! Máš zaracha!" Vylívala si na mně svůj vztek a já jsem se jen uchechtl. "Myslíš, že mě to udrží?" Zasmál jsem se a zavřel se ve svém pokoji. Otočil jsem kličkou, dokud necvaknul zámek a odhodil svůj batoh na postel.

Moje matka byla vždycky strašně histerická. Naopak otec je totální flegmatik. Celé moje dětství byla jediná jejich pozornost mně věnovaná založená na tom, že po mně křičeli a nebo si mě nevšímali.

Pokaždé, když jsem udělal něco špatně, nebo jsem jen odhodil mikinu na křeslo, čekal mě totální emoční výlev o tom, jak jsem nevychovaný a nevděčný spratek. Jak jsem naprosto zbytečný a že mě nikdy nechtěli. A většinou přišel i trest. Občas mi vzali telefon nebo počítač. Někdy mě na týden zavřeli doma.

Po nějaké době jsem si už proti tomu vybudoval reflex. Pokaždé, co po mně řvala jsem jí jen ignoroval a v duchu si začal říkat, jestli je to pravda. Jestli jsem doopravdy tak špatný. Jestli jsem jen omyl.

Pokaždé co to šlo jsem jezdil k babičce, protože ta mě jako jediná z rodiny měla ráda. Jenže potom co před pár lety zemřela, jsem na ně zbyl úplně sám.

Někteří si možná řeknou, že se ke svým rodičům chovám neuctivě a pohrdavě. Jenže já je nemám za co uctívat. Za to že mi dali život? To je ta jediná věc, kterou pro mě kdy udělali. Peníze jsou jejich jediná starost. Je pravda, že pokaždé když potřebuju peníze, něco mi dají. Ale to není za co být vděčný. Peněz mají tolik, že by si mohli z fleku koupit penthouse na Manhattnu za několik desítek milionů a ještě by jim zbylo na další čtyři.

Po tom co babička zemřela, se rodiče ani neuráželi jí přijít na pohřeb. Byl jsem tam jen já a pár jejích kamarádek. No a po pohřbu už mě nic nedrželo od toho se potetovat, obarvit si vlasy, a tak podobně. No a na její počest jsem si jako první tetování nechal vytetovat růži. Docela cliché já vím, ale znamená to pro mě víc než jen obyčejnou květinu.

Pohlédl jsem na sebe do zrcadla. Na tu trosku, která se ze mě stala. Černé vlasy, potetované ruce, černá kam se podívám. Až na jednu výjimku.
Na zlatý řetízek, lesknoucí se na mém krku.

Belle.

Krása.

Krásnější jméno snad už ani neexistuje. Stejně jako jeho majitelka.

Na té párty se mi líbilo její tělo.
Jenže teď mi přijde atraktivní z úplně jiného důvodu.
Z nějakého důvodu se mě nebojí. Netřesou se jí ze mě kolena. Nesnaží se mě dostat do postele. Baví se se mnou jako s člověkem.

Proč?

Tak to by mě kurva zajímalo.