Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

3. Odlišnosti od dnů minulých

Než jsme se vydaly do bytu, jenž se příhodně nacházel hned v horním patře nad naší cukrárnou, pečlivě jsem zkontrolovala, zda jsou hlavní dveře zamčené a všude je zhasnuto. Teprve potom jsem Astorii vyzvala, aby mě následovala dozadu do kuchyně, kde se nacházelo schodiště vedoucí nahoru do patra. Zatímco jsme stoupaly nahoru po schodech, připadalo mi, že mi s každým dalším krokem srdce buší rychleji a hlasitěji. Musíš se jenom uklidnit, nabádala jsem se poněkolikáté toho večera v duchu. Vždyť už ses přes to všechno dávno přenesla. Jsi prostě jenom nervózní z toho, že nevíš, co se Astorii stalo. A taky jsi samozřejmě zmatená z toho, že se tady objevila. Tím to bude, nic jiného za tím není, ujišťovala jsem se v duchu, když jsem odemykala dveře.

„Přinesu ti něco na převlečení," řekla jsem tmavovlásce, když jsme vstoupily do malé předsíňky. Rozsvítila jsem a zavřela za námi dveře. Astoria vyklouzla z nepohodlných bílých střevíčků a bosýma nohama se dotkla podlahy. Ukázala jsem na nedaleké pootevřené dveře, kde byla koupelna. „Asi si budeš chtít odskočit a... dát se nějak dohromady. Koupelna je hned tady. Chovej se tu jako doma," vyzvala jsem ji, ale pak jsem si uvědomila, že můj a Astoriin domov a obecně život jsou jistojistě dva rozdílné světy. Pocházela z čistokrevného rodu, byla zvyklá na luxus a jistý standard, který jsem jí já nabídnout nedokázala. Vlastnili jsme celý dům a celá naše pětičlenná rodina zde společně bydlela dlouhá léta a tento prostor nám vystačil. Rozhodně to zde nebylo malé. Nemohla jsem se ale ubránit myšlence, že by se celé naše patro mohlo rovnat nějakým dvěma salónkům v Greengrassovic manoru.

Astoria mi věnovala unavený úsměv a potichu poděkovala, než se odebrala do koupelny. Dívala jsem se na zavřené dveře, dokud mi k uším nedolehl proud tekoucí vody. Teprve poté jsem se se stále smíšenými pocity vydala do kuchyně, kde jsem v konvici nechala ohřát vodu a ze skříňky vyndala dva hrnečky. Byl to zvláštní pocit. Od smrti rodičů jsem zde žila sama, nikdy mě nikdo nenavštívil a už vůbec zde nezůstal přes noc. Nebylo to tak, že bych neměla žádné přátele, nikoho, komu bych se nemohla svěřit, to ne. Pravda ale byla taková, že jsme všichni vedli své vlastní životy, všichni jsme se učili žít a fungovat, stavět se na vlastní nohy, bojovat své denní dospělácké bitvy. Pracovali jsme, poznávali jsme nové lidi, a přestože pouta starých přátelství, jež započala v Bradavicích, stále přetrvávala, už jsme se nevídali denně, neměli jsme tolik času. Všechno bylo nové, bylo toho tolik co objevovat. Chápala jsem je. Nemohli za to, že jsem toho ve válce ztratila více než oni, a že jsem zůstala na místě, které mi bylo důvěrně známé po celý můj život, a na kterém jsem se cítila bezpečně, kdežto oni roztáhli pomyslná křídla, opustili rodinné hnízdo a vydali se poznávat svět.

Zase jsem se ztratila v myšlenkách. Potřásla jsem hlavou, zalila jsem oba šálky horkou vodou a nechala v něm pytlíček s meduňkovým čajem nějakou dobu louhovat. Mezitím jsem se odebrala do svého pokoje, abych připravila čisté věci pro Astorii. Byla drobnější, hubenější než já, bylo mi jasné, že na ní bude moje oblečení viset. Pokusila jsem se vybrat neutrální kousky, za něž bych se nemusela stydět, a které by Astorii jakž takž vyhovovaly. Poté jsem vytáhla i čisté povlečení a celou hromádku položila na postel.

Žaludek se mi trochu sevřel a ucítila jsem tu známou bolest na srdci, když jsem se tiše odebrala do ložnice rodičů. Od jejich odchodu jsem byla v této místnosti jen párkrát, a pokaždé bylo stání na prahu stejně bolestivé. Polkla jsem slzy, v hlavě mi probleskla myšlenka, jak dlouho to ještě potrvá, než budu schopná překročit práh jejich ložnice bez toho, aniž by se mi chtělo plakat, a rozešla jsem se ke skříni, kde se nacházely polštáře a peřiny. Popadla jsem od každého jeden kus a zase rychle odešla. Když jsem za sebou zavřela dveře, na okamžik jsem se o ně roztřeseně opřela a zhluboka vydechla. Ještěže byla Astoria stále v koupelně. Nechtěla jsem, aby mě viděla takhle, rozrušenou, zlomenou, slabou. Nechtěla jsem, aby se vyptávala. Ona byla ten poslední člověk, jenž by měl o mém neštěstí vědět.