Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

21. Vzdušné zámky

Ležela jsem v objetí Astorie Greengrassové a myslela jsem, že sním. Neměla jsem tušení, jak dlouho už v takovéhle pozici setrváváme, ani kolik dalších polibků už jsme si stihly vyměnit, co jsem ale věděla jistojistě, bylo to, že se nedokážu přestat usmívat, a že už mě z toho bolí celá pusa i tváře. Když mi znovu škubly koutky ve snaze roztáhnout se do ještě širšího úsměvu, zabořila jsem obličej do Astoriiny hrudi.

„Copak?" zeptala se mě tlumeným hlasem, který vycházel přímo z jejího nitra. Zavrtěla jsem se a nemohla odolat tomu, abych se nenadechla její vůně.

„Nic, jen... nemůžu se přestat usmívat," přiznala jsem se jí, možná trochu zahanbeně. Možná jsem se cítila trochu provinile. Za to, že si připadám šťastná, i když bych být neměla. Jak je možné, že cítím štěstí, když jsem se před pár měsíci musela navždy rozloučit s celou svou rodinou? Není to divné? Jak je možné, že se dokážu, že se mohu, radovat?

„To je dobře, protože s úsměvem ti to sluší ještě víc," poznamenala potichu a když jsem k ní zvedla oči, taky se usmála. Okamžitě mi zahořely tváře a rozbušilo se mi srdce. Astoria byla překrásná. Dokonalá. I když jsem snila o tom, že bych mohla být její partnerkou, ani na okamžik mě nenapadlo, že by se moje vzdušné zámky mohly stát skutečnými. Protože Astoria a já jsme byly dvě naprosto rozdílné osoby. Bylo s podivem, že si mě vůbec všimla, že o mě zavadila pohledem, když jsem já byla tak obyčejná. Tohle znělo jako pohádka. Ale já už jsem dávno nebyla malá a naivní. Věděla jsem, že život má do pohádky daleko. Povzdechla jsem si a vzápětí jsem ucítila, jak mi Astoria přejela bříškem prstu po vrásce, která se mi utvořila mezi obočím. „No tak. Co jsem ti před chvílí řekla? Přestaň se mračit. Ať už myslíš na cokoliv, tak na to okamžitě přestaň myslet," přikázala mi a já se musela znovu pousmát. „To je lepší."

Uchopila jsem Astoriinu jemnou ručku a prsty přejela po její dlani. Možná bych měla Blaisovi poslat děkovný dopis, pomyslela jsem si a musela jsem se poušklíbnout, když jsem si představila jeho reakci. Určitě by byl štěstím bez sebe, že jsem mu přebrala jeho snoubenku. Ale bylo to tak. Kdyby si nebrala jeho, kdyby nebyl tak nebetyčně arogantní, Astoria by práh naší cukrárny nikdy nepřekročila. Možná jednoho dne, jako vdaná panička. A moje šance by byly nulové.

„Hannah? Víš, že jsou za tři dny Vánoce? Jak to, že tady nemáš žádnou výzdobu?" povšimla si náhle Astoria a vytáhla mě ze zajetí mých myšlenek. Znovu jsem prsty pohladila její dlaň a povzdechla si.

„Letos to je poprvé, co bych měla slavit Vánoce sama, bez celé své rodiny," začala jsem tiše, „a vlastně si to nedovedu představit. Vždycky jsem vnímala vánoční svátky jako čas, kdy se celá rodina sejde v klidu u slavnostní večeře a tráví následující dny v milujícím duchu a ve společné blízkosti, kde se těšíme z přítomnosti druhého, povídáme si, hrajeme hry, jíme cukroví a pijeme kakao a nevnímáme čas, ani spěch a každodenní ruch. Vždycky tu u nás panovala veselá a hřejivá atmosféra a bylo tu tak živo. Jenže teď, bez nich, je tenhle dům naprosto prázdný, šedý a smutný. A já se na ty Vánoce ani netěším. Ztratily pro mě smysl, kouzlo. Je to prostě den jako kterýkoliv jiný," podotkla jsem a pokrčila jsem rameny. „Nechci je slavit. Už k tomu nemám důvod. Takže proto tu ani není žádná výzdoba. Vánoce mají být rodinné svátky. A já už žádnou rodinu nemám," řekla jsem dutě.

Ucítila jsem, jak si mě Astoria přitahuje k sobě. „Promiň," zašeptala mi, „myslela jsem, že ti s výzdobou na poslední chvíli pomůžu, ale pokud si to nepřeješ, můžeme se tvářit, že Vánoce neexistují. Dovedu si představit, že je to pro tebe bolestné," poznamenala a malovala mi kroužky na zádech, „u nás vypadaly Vánoce úplně jinak než u vás. Vlastně to byl úplný opak. Svým způsobem to byl den jako každý jiný, jen o něco slavnostnější. Všechno muselo být perfektní. Dokonale sehrané. Pokud něco nešlo podle plánu, následoval křik a hádky, výčitky a obviňování. V dítěti tím zabiješ jakoukoliv radost, jakékoliv natěšení na Vánoce. Pro mě to byl vždycky den plný stresu," prozradila mi zadumaně. „Vlastně ti tvoje Vánoce hrozně závidím. Taky bych chtěla zažít Vánoce, při kterých mohu svobodně dýchat a nemusím si kontrolovat a připravovat každičký krok jako při nějaké panovnické ceremonii," ušklíbla se.

„To je mi líto," zamumlala jsem. Nedovedla jsem si představit, že bych měla prožít takové Vánoce. „Jestli chceš, můžu ti ukázat nějaké fotografie z našich Vánoc," navrhla jsem, abych ji trochu pozvedla na duchu, protože jsem měla takové tušení, že Astoria by se na Vánoce chtěla těšit. Jen dosud nezažila ty opravdové, s kouzelnou atmosférou.

Okamžitě se rozzářila. „To bych moc ráda!" souhlasila okamžitě a já se usmála. Neochotně jsem se vymanila z jejího objetí a zvedla se. Měli jsme několik rodinných alb, já jsem ale měla i jedno své vlastní, kde jsem si uchovávala svoje oblíbené vzpomínky. Nejméně polovina fotografií byla z Vánoc, které byly mým nejoblíbenějším svátkem. Tedy, až do letošního roku. Vlastně je to trochu smutné, říkala jsem si, zatímco jsem album hledala ve skříňce. Co by tomu řekla ta malá holka, kterou jsem kdysi byla?

Za pár minut jsem se vrátila zpátky do obýváku, album jsem nesla v ruce. Když jsem se ale přiblížila k Astorii, zjistila jsem, že leží schoulená do klubíčka a tichounce oddechuje. Usmála jsem se, pohladila ji po tváři a přehodila přes ni deku, aby jí nebyla zima. Pak jsem se vrátila do svého pokoje, odložila album na stolek a popadla svůj deník, jenž mi ležel u postele. Když jsem přišla zpátky k Astorii a posadila se na druhý kraj pohovky, přitahujíc si nohy k hrudi, otevřela jsem deník na stránce, na které byl poslední zápis. Než jsem se pustila do psaní, ještě jsem chvíli pozorovala Astorii a její poklidnou spící tvář, jako bych se potřebovala ujistit, že to, co se mezi námi dvěma stalo, rozhodně nebyl žádný můj sen.

🧁 ༉‧₊˚

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná a zmatená. Rozespale jsem se posadila a tiše zasyčela, když mi hlavou projela ostrá bolest. Zamračeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Proč jsem zatraceně spala na gauči? Pak mi ale pohled padl na otevřenou lahev vína a dvě skleničky se zvětralým alkoholem a jakmile se má mysl projasnila, rázem mi všechno došlo.

Včera večer jsem políbila Astorii Greengrassovou.

A když už o ní byla řeč... kde vůbec byla?

„Tori?" zavolala jsem do ztichlého bytu. Žádná odpověď nepřišla. Znovu jsem se zamračila. Neslyšela jsem ani tekoucí vodu. Kolik bylo hodin? Je možné, že jsem zaspala, a Astoria už byla dávno dole v cukrárně? Musím to zjistit, a hlavně se dát dohromady. Přestože jsem toho včera nevypila zas až tak tolik, nebyla jsem na to zvyklá, a moc dobře jsem se necítila. Chtěla jsem se ještě na chvíli schoulit do postele a ideálně si dát nějaký dobrý vývar.

Musím zjistit, kolik je hodin, pomyslela jsem si rozhodně, odhrnula jsem deku a položila nohy na zem. Ozvalo se tiché křupnutí. Pohlédla jsem dolů a zjistila, že na zemi leží deskami nahoru můj otevřený deník. S bušícím srdcem jsem se pro něj sehnula a podívala se na zápis na otevřené stránce.

Žaludek se mi zhoupl, avšak s alkoholem to nemělo nic společného.

Co když to Astoria četla, problesklo mi zděšeně hlavou. Co když to teď všechno ví. 

A co když si něco nesprávně domyslela.

„Astorie?" zavolala jsem znovu její jméno podivně skřehotavým hlasem. Pak už jsem na nic nečekala, odhodila jsem deník na pohovku a vymrštila se na nohy, což rozhodně nebyl dobrý nápad, poněvadž se mi hned zatočila hlava. Zaklela jsem a přidržovala jsem se opěrky tak dlouho, dokud se černota před mýma očima nerozplynula a svět se se mnou nepřestal zběsile točit. Prohledala jsem kuchyň, obývák, všechny pokoje, koupelnu. Cestou jsem na sebe hodila župan a vklouzla do chlupatých bačkor, než jsem popadla klíče a vyrazila dolů do cukrárny, kde mě ale k mému zklamání uvítalo pouze přítmí a ticho.

Kousla jsem se do rtu.

Astoria byla pryč.