Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

18. Životy čistokrevných

Po večeři, kterou jsme po většinu času strávily v tichu, které narušovalo jen občasné zacinkání příborů o talíř, jsme se přesunuly do obývacího pokoje, kde jsme se posadily na pohovku. Já jsem vytáhla dvě teplé patchworkové deky a jednu z nich jsem podala Astorii. Dekou jsem si přikryla nohy, které jsem si přitáhla k hrudi a bříšky prstů opatrně bubnovala o sklenici. Astoria byla podivně potichu a hořkým pohledem propalovala teď už čisté svatební šaty, které jsem nechala vyprat a nažehlit, jako kdyby se snad Astoria chtěla v brzké době znovu vdávat. Nechtěla jsem je vracet zpátky do koupelny, a tak jsem je zatím nechala přehozené přes křeslo -  Astoria je ale zřejmě vzala a místo toho, aby je hodila někam do kouta, je pověsila na kliku skříňky, aby je snad měla stále na očích.

„Myslíš na vaši pokaženou svatbu?" zeptala jsem se jí po chvíli opatrně.

Hořce se ušklíbla. „Ano i ne," pronesla. „Myslím na to, co s těmi šaty udělám. Koupila jsem si je samozřejmě z otcových peněz - a jelikož mi ty šaty už k ničemu nebudou, asi bych je měla prodat. A i kdybych se v budoucnosti snad znovu vdávala, rozhodně bych si je nevzala, protože by mi určitě přinesly smůlu a připomínaly mi to špatné. A to je to poslední, po čem toužím. Ale nějaké jiné by štěstí snad přinést mohly, ne? Pokud jí k tomu přibalíme jeden váš kouzelný zákusek..." nadhodila a lokla si vína. „Snad si je teda někdo koupí. Ty peníze bych samozřejmě měla vrátit otci, ale jelikož mě on ani matka už nikdy nechtějí vidět, asi si je holt budu muset nechat," přemýšlela nahlas. Měla jsem pocit, že možná na chvíli úplně zapomněla, že tam jsem s ní. „Vážně bych je měla prodat. Nemůžu je tady už ani vidět. Ale zároveň... zároveň mám nutkání si je neustále prohlížet. A přemýšlet. Přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdybych..."

„Kdybys neutekla a Blaise si vzala?" napověděla jsem jí, protože se zdálo, že jí ta slova vůbec nejdou přes jazyk.

„Ano," vydechla. „A je to hrozná hloupost. Vím, že bych nebyla šťastná. Možná by pro mě bylo všechno jednodušší, ale... ale teď vím, že by to byla chyba, a že by to nebyl život, který bych chtěla žít. Odmalička mi vtloukali do hlavy, že je mojí povinností se vdát za čistokrevného muže, porodit mu děti, starat se o ně a hlavně být poslušnou manželkou. To mě učili. A já tomu věřila a myslela jsem, že tohle je jediný smysl mého života. Hrozně depresivní, viď?" poznamenala a kopla do sebe zbytek vína. „Teprve až když jsem poznala, jak Daphne takový život ubíjí, jsem zjistila, že já takhle žít nechci, že to není cesta, kterou chci vykročit. Problém ale byl, jak z ní sejít. Znamenalo to totiž vzepřít se rodičům. A já jsem vždycky byla jejich poslušná dceruška, která je poslouchala na slovo a splnila všechno, co po mně žádali. O to víc si myslím, že je překvapilo, když jsem utekla. Byli si tím tak jistí, že se za Blaise vdám. Nečekali žádné komplikace. Z poslušné dcerušky se nakonec vyklubala nezvladatelná, svéhlavá a zavrženíhodná ženská. Aspoň, že ze dvou dcer je nezvedená jen ta jedna. Ale je mi Daphne líto."

„Říkala jsi, že se vdala za Theodora Notta, viď?"

„Ano, letos v létě," potvrdila. „Theodore vyšel z Bradavic jako čerstvý absolvent a zanedlouho se měl stát jejím manželem. Člověk by řekl, že to dopadne obráceně - že Daphne bude ta, která se vzepře. Vždycky byla víc průbojnější, nebála se dát najevo svůj nesouhlas, samozřejmě v určitých mezích - věděla, kdy si to může dovolit, a kdy ne. Rodiče z toho měli trošku obavy, aby se nezatvrdila a neodmítla si Theodora vzít. Ale ona byla poslušná a krotká jako beránek a vlastně se na tu svatbu i trochu těšila. Neodsuzuji Daphne za to, že chtěla žít zaopatřená, ve velkém domě, v bohatství," dodala rychle. „Daphne se se svým osudem smířila, i když mám tušení, že měla ráda někoho jiného. Vím, že v Bradavicích chodila s několika kluky, vždycky mi o nich povídala. O tom jednom mi ale nikdy neřekla nic a já jsem nikdy nepřišla na to, kdo to byl. Opravdu si na to dávala pozor," prozradila mi a já jsem dychtivě naslouchala tomu, jak mi vypráví střípky ze svého a sestřina života. „Vím, že není tak docela šťastná - když jsem u ní byla na návštěvě, řekla mi, že když nechce, Theodora skoro ani nevídá, tak velké mají sídlo, a on je navíc věčně pryč. Má všechno, na co jen pomyslí - až na lásku. Poznala jsem na ní, jak osamoceně se tam cítí. Možná až přijdou děti, bude to pro ni veselejší - ale ty zatím neplánují."

Odkašlala si a odrhnula si z tváře pramen vlasů. „No a když se povedlo vdát jednu dceru, rodiče byli přesvědčeni o tom, že do druhé svatby to nebude mít daleko. Ten osudový den měl nastat v prosinci - a tentokrát rodiče nečekali žádné komplikace, byli si jisti, že všechno půjde jako po másle a zanedlouho budou mít obě dcery provdané. Zřejmě se neměli radovat tak předčasně," dokončila spokojeně. „Vlastně to bylo tak trochu... uspokojivé, když jsem se jim mohla po tolika letech, a navíc v takové věci, taky konečně vzepřít. Jen jsem neměla tušení, kam až to dovede, jak vážný důsledek to pro mě bude mít," dodala trochu smutně.

„Chybí ti? Tvoje rodina?"

Povzdechla si a zahleděla se do stropu. „Ano i ne. Myslím, že každý má své rodiče svým způsobem rád, i když je to u některých schované velmi, velmi hluboko. Jako mladší... naši rodinu jsem si hodně idealizovala," přiznala se mi. „Chtěla jsem být součástí šťastné a spokojené rodinky. Tou jsme ale nebyli. Asi žádní čistokrevní jí nemohou být. Moje matka byla donucena vzít si našeho otce, jehož zájem o ni poté, co mu dala dvě děti, avšak žádného syna, opadl, a když neměl syna, který by po něm převzal naše sídlo a rodinu zabezpečil, musel aspoň vyvdat dcery. To byl jeho cíl. Až bychom byly z domu, jeho zájem, pokud se tomu tak dalo říkat, o nás by opadl stejně jako kdysi o jeho manželku. Už bychom totiž nebyly jeho starost. Podle něj totiž to jediné, k čemu jsou ženy dobré, je být poslušnými manželkami, které svému choti porodí dědice."

Měla jsem velmi dobrý důvod k tomu Astoriina otce nenávidět, avšak po tom, co mi Astoria vyprávěla, se moje zášť k němu ještě zvětšila.

„Otce jsem měla v úctě, jak se to od nás očekávalo, ale bála jsem se mít ho ráda. S matkou to bylo trochu jiné, i když jsme k sobě nikdy neměli příliš blízko. Jediná Daphne mi doopravdy chybí. S tou totiž bylo všechno opravdové." Pousmála se, nejspíš při vzpomínce na klidné a spokojené chvíle, které sestry trávily spolu. „Chtěla bych jí být větší oporou, přála bych si, abych jí mohla být nablízku, zvlášť teď, když je vdaná. Ale nevím, jestli o to vůbec bude mít zájem. Jestli mě nezavrhla stejně jako zbytek mé rodiny," pronesla posmutněle.

„Je to přeci tvoje sestra," namítla jsem jemně, „samozřejmě, že o to bude mít zájem. Nebude s tebou chtít přetrhat pouta."

„To by přeci neměli chtít ani tvoji rodiče."

Na to jsem neměla co říct. Měla pravdu. Nejistě jsem zašoupala nohama. „Nedovedu si představit, jak ses asi musela cítit. Je pro mě nepředstavitelné, že by se rodiče chovali takhle. Ti moji totiž... byli skvělí," řekla jsem a okamžitě mě přepadla provinilost.

Astoria si toho všimla a natáhla se pro moji ruku, kterou stiskla. „Nemusíš se cítit provinile za to, že tvoji rodiče se jako rodiče chovali a ty jsi díky tomu zažila šťastné dětství. Závidím ti to, ale zároveň... i kdyby to šlo, nikdy bych svou rodinu nevyměnila. Asi je to nepochopitelné, ale zkrátka to tak je. Jen bych si někdy přála, aby to nebylo tak komplikované."

„Jo," vydechla jsem a zavřela jsem oči, vnímala jsem teplo její ruky a její tíhu, která spočívala na té mé, a cítila jsem, jak se mě zmocňuje klid. „Ale komplikace doprovází každého z nás. Někoho v mládí, někoho ve stáří, a někoho bohužel celý život. Moji rodiče, naštěstí, to tak neměli..."