Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

2. Nešťastná nevěsta

V té příšerné vánici za okny se ani nedalo postřehnout, že se k naší cukrárně někdo blížil. Navíc jsem byla zaměstnaná rozvěšováním barevných světýlek po celé místnosti, abych se alespoň trochu pokusila navodit vánoční atmosféru, která ke mně tenhle rok odmítala přijít. Teprve nenadálé utichnutí mých zákazníků, jež se dosud mezi sebou spokojeně bavili, mě přinutilo se zastavit a ohlédnout. Stěží jsem zakryla překvapení, jež se mi jistojistě objevilo v obličeji, když jsem zjistila, kdo to k nám zavítal.

Rozechvělá tmavovláska sklopila pohled ve snaze se vyhnout očnímu kontaktu. S kýmkoliv. Pokusila se, nenápadně a tiše jako myška, aniž by ji kdokoliv vyprovázel pohledem, dojít k pultíku, u kterého by si něco mohla objednat. Buďme ale upřímní, neměla šanci, aby se jí něco takového povedlo - vždyť nevěsta bez ženicha, navíc v takovém vzezření a bez zjevného nadšení ve tváři, jistojistě vyvolá spousty všetečných otázek a přivolá k sobě pohledy všech zvědavců.

Tiše jsem si odkašlala a slezla ze stoličky. Necítila jsem se příliš komfortně ve vzniklé situaci, přestože se všechny zraky upíraly na ni. Rozhodně bych teď nechtěla být v její kůži. Nasadila jsem úsměv a co nejrychleji se rozešla k pultu, jako kdybych ji tím snad mohla zachránit. Když jsem se odvážila zvednout k ní oči, překvapilo mě, jak se její tvář náhle uvolnila. Najednou nevypadala, že by si ze zvědavých pohledů, jež se jí stále zabodávaly do zad, něco dělala. Místo toho upírala zrak na nejrůznější druhy dortíčků, jež měla před sebou, klouzala pohledem z jednoho na druhý a tvářila se, jako by od rána nejedla. A možná že to byla pravda.

Nejspíš vycítila, že se na ni dívám i já, protože od nich - trochu neochotně - odtrhla pohled. „Dobrý den," pozdravila mě opatrně a jako na potvoru jí hlasitě zakručelo v břiše. Zaškubaly mi koutky, ale pořád jsem se snažila tvářit, jako že jsem si ničeho nevšimla.

„Dobrý den," odpověděla jsem stejně a odkašlala jsem si. „Ale myslím, že si nemusíme vykat, když jsme byly celých sedm let spolužačky," namítla jsem, jednak protože jsem si to nemohla odpustit, a jednak protože vykat Astorii Greengrassové - nebo jak se nyní jmenovala, pokud ovšem utekla až po svatbě - bylo zkrátka divné a nepřirozené.

I když, pomyslela jsem si hořce, ty si na mě možná ani nepamatuješ.

Astoria Greengrassová, mladší, krásnější, nevinnější a stydlivější sestra Daphne Greengrassové, byla známá po celých Bradavicích. Byla zařazena do Zmijozelu, avšak na rozdíl od svých spolužáků věčně nehlásala žvásty o čisté krvi a nadřazenosti čistokrevných rodů, neposmívala se ostatním, nechodila s nosánkem nahoru, neušklíbala se na všechny strany a rozhodně se nechovala, že je něco víc než ostatní. Bylo na ní cosi... čistého, neposkvrněného. Byla jako lilie mezi rudými růžemi s ostrými trny. Astoria byla tichá myška, nenápadná, schovávající se ve stínu své sestry a okruhu jejích přátel, a přesto v sobě měla něco, díky čemu byla zářivá a nepřehlédnutelná jako první hvězda na obloze. Všichni chlapci chtěli být s ní a všechny dívky chtěly být jí. Nebo alespoň... skoro všechny.

Astoria byla jakýmsi příslibem, důkazem, ujištěním, že ne všichni ve Zmijozelu jsou takoví, jak předváděli její spolužáci. 

Často se mi zdálo, když jsem ji skrytě, potají a nenápadně pozorovala, jako by snad s jejich chováním a jednáním tak úplně nesouhlasila. Nikdy jim to nedala najevo, - tedy alespoň myslím, za zdi jejich společenské místnosti jsem neviděla - ale nikdy se k nim ani nepřidala. Prostě jen stála opodál, nezúčastněně jejich drzosti přihlížela a její nenápadné a mimovolné úsměvy byly pro mnoho lidí důvodem, proč jí propadli. Proč se do ní zamilovali.