Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

23. Vytoužená návštěva

Seděla jsem za pultem, lokty se opírala o pevnou desku a poněkud nepřítomně jsem hleděla skrz prosklené výlohy ven do ulic, které pokrývala hojná vrstva sněhu, na niž se stále ještě snášely sněhové vločky. K uším mi doléhalo Astoriino broukání, jež mi dokázalo okamžitě vykouzlit na tváři blažený, a možná trochu připitomělý úsměv. Myšlenkami jsem zaběhla zpátky k té dívce, která mi ukradla srdce a absolutně mi popletla hlavu, která jako by se mi v její přítomnosti nepřestávala točit. Jakmile mi před očima vytanul její laskavý úsměv, v podbřišku mě polechtalo hejno motýlů a já cítila, jak se mi podlamují kolena a v hrdle se mi usazuje zajíknutí. Bylo pro mě až nepochopitelné, co se mnou provádělo jen pouhé pomyšlení na Astorii. Zbožně jsem si vzdychla, podepřela si bradu a nechala se unášet ve vzpomínkách na včerejší večer. Každý okamžik, který jsem s Astorií sdílela, jsem si přála navěky upamatovat a uchovat. Musela jsem se ušklíbnout - znala jsem jeden spolehlivý způsob, ale pokud si budu skutečně chtít upamatovat každičký okamžik, můj deník bude brzy úplně popsaný.

Z rozjímání mě vytrhlo opatrné odkašlání. Trhla jsem sebou. Musela jsem se rychle vzpamatovat. Zítra byly sice Vánoce, to ale neznamenalo, že v cukrárně nemáme zákazníky. A byť pro mě bylo velmi srdcervoucí opustit svoje vzpomínky, věděla jsem, že nesmím zanedbávat práci a odrazovat své hosty připitomělým úsměvem.

Před pultem stála vysoká hubená blondýnka, ve světle modrých očích se jí zračila nejistota, a zatímco se rozhlížela kolem, z rukou si sundávala hedvábné černé rukavice. Když jsem se napřímila, zrakem spočinula zpátky na mně. Někoho mi hrozně připomínala. „Dobrý den," pozdravila mne a mezi prsty pevně sevřela své rukavice, „nevíte, jestli se tady někde v Prasinkách nezdržuje Astoria Greengrassová? Můj manžel říkal, že prý pracuje v cukrárně, ale nejsem si jistá, jestli si to nespletl -"

„Ale samozřejmě," vykoktala jsem překvapeně a trochu nedůvěřivě jsem si mladou slečnu před sebou přeměřovala, „pracuje tady. Co jí potřebujete? A kdo vlastně -"

Nestihla jsem svou otázku ani dokončit, protože se kolem mě v následujícím okamžiku prohnala Astoria a k mému údivu padla blondýnce pevně kolem krku. „Daphne!" vypískla rozjařeně a mně najednou svitlo. Skutečně, je možné, že mě snad má zamilovanost připravila o zdravý rozum? Teď, když se i obličej Daphne rozzářil úsměvem, jsem mohla postřehnout, jak moc si jsou obě sestry podobné. Kdyby se Daphne více uvolnila, pravděpodobně bych ji poznala už hned na první pohled.

„Astorie," vydechla Daphne a na okamžik sestru pustila, aby si ji mohla prohlédnout a ujistit se, že je živá a zdravá. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím. Tolik jsi mi chyběla."

„Ty mně taky," přiznala se Astoria, která se nepřestávala usmívat. „Byla bych se ti ozvala, ale bála jsem se, že se mnou taky nebudeš chtít mít nic společného. Jak jsi mě vlastně našla?"

„A já zase doufala, že nejdřív zamíříš k nám domů! U mě jsi přece vždycky vítaná," připomněla jí důrazně a odhrnula jí vlasy z tváře. „Řekl mi to Theodore. Dozvěděl se to od Blaise - prý tě tady našel a pak odsud odcházel pěkně naštvaný. Dobrá práce, sestřičko." Obě dvě se zasmály.

„Takže se na mě nezlobíš?" ujišťovala se.

„Proč bych se na tebe měla zlobit? Naopak, jsem na tebe pyšná," prozradila jí hrdě a pak ji znovu sevřela v objetí. Za okamžik oči obou sester spočinuly na mně a já se nejistě ošila. Připadala jsem si tady nepatřičně, jaksi navíc. Zasloužily si soukromí.

„Ehm, tak já -" vykoktala jsem, ale ještě než jsem stihla něco vymyslet, Astoria mě rázně přerušila.

„Jsem hloupá, vždyť já vás dvě úplně zapomněla představit!" Potřásla hlavou. „Hannah, tohle je moje nejmilejší sestra Daphne. Daph, tohle je Hannah, moje... ehm..." Pohlédly jsme na sebe a v tu ránu jsme obě zčervenaly. Co jsem její? toužila jsem zvědět, přímo jsem hořela zvědavostí, ale faktem bylo... že jsme si vlastně nic ještě oficiálně neřekly. Naštěstí si toho Daphne nejspíš nevšimla, poněvadž pustila Astorii, přešla ke mně a k mému překvapení mě taky stiskla v pevném objetí.

„Děkuju, žes mi dala pozor na sestru," zašeptala mi do ucha, když jsem ji rozpačitě objala zpátky a přes její rameno jsem viděla, jak se na nás Astoria spokojeně šklebí. 

„Ach, Daphne, proč jen jsi nedala vědět dopředu, že se objevíš? Nemám pro tebe žádný dárek," povzdechla si.

„Vlastně jsi mi dárek už tak trochu dala," přiznala a obrátila se potom zpátky na sestru. „Pojď se posadit. Tedy - měla bys chviličku?" Okamžitě jsem obě ujistila, že ano - koneckonců, zákazníků zde mnoho nebylo a já navíc věděla, jak moc sestra Astorii chyběla. Když se obě rozešly k volnému stolku hned blízko pultíku, Tori se na mě ještě obrátila a poslala mi vzdušnou pusu. Nebudu lhát, málem jsem z toho omdlela, a kdybych byla držela něco v rukou, určitě bych to právě teď na sebe vylila. Do tváří se mi opět hrnula horkost a já honem sklopila pohled, abych skryla svůj úsměv.

„Tak povídej," vyzvala ji Astoria nedočkavě, a protože seděly nedaleko, nemohla jsem je neslyšet. Nechtěla jsem je poslouchat, opravdu ne, ale nikam jinam, abych jim dopřála soukromí, jsem zmizet nemohla. Tak jsem se je aspoň snažila nevnímat, ale bylo to velmi těžké, když jsem měla neustálé nutkání zabíhat pohledem k Astorii, na kterou jsem se zkrátka nemohla vynadívat. „Nebo možná, než mi to řekneš..." v hlase se jí promítlo malé zaváhání, „jak se mají rodiče?"

Daphne si povzdechla. „No, víš přeci, že se s nimi teď příliš nevídám. Od té doby, co jsi utekla od oltáře, jsem u nich byla asi jenom dvakrát. A víš, jací jsou. Zprvu byli možná naštvaní, otec doslova zuřil, ale pak... prostě se začali chovat, jako bys... jako bys nikdy neexistovala," dodala přiškrceným hlasem a mně se sevřelo srdce. Okamžitě jsem zatoužila vykročit k Astorii a sevřít ji v pevném objetí.

„No, myslela jsem si to," zasmála se, ale nebyl to veselý smích. „To nic. Co se dá dělat. Já s tím jsem smířená. A navíc... teď mám ve své blízkosti někoho, na kom mi skutečně záleží, a komu záleží na mně," dodala tak, že bylo prostě nemožné ji neslyšet. Okamžitě se mi na tváři objevil úsměv, a když jsem k nim zalétla rychlým pohledem, zjistila jsem, že se Daphne tváří nadmíru zvědavě. „Tak a teď - o čem jsi to se mnou chtěla mluvit? A jak se ty a Theodore vůbec máte?"

Blondýnka si odkašlala. „No, vlastně spolu tyhle dvě otázky tak trochu souvisí. Chtěla jsem s tebou mluvit o mně a o Theodorovi. Víš, já... moc dobře víš, že jsem s tou naší svatbou taky nesouhlasila. Ale bohužel jsem nebyla tak odvážná jako moje sestřička," pronesla s pyšným úsměvem, který jí ale zase po chvíli zvadnul. „Zato teď... myslím, že... chtěla bych se nechat rozvést," vyhrkla co nejrychleji, jako by se za to styděla, jako by to chtěla mít za sebou. Astoria zalapala po dechu. „S Theodorem... není to tak zlé. Ale oba dva víme, že by to mohlo být lepší, kdybychom oba mohli žít s tím, koho milujeme. A tak... začali jsme přemýšlet o rozvodu. Vlastně jen díky tobě. Jako bys mi tím připomněla, že bych se sebou neměla nechat zametat. Že mám pořád vlastní svobodnou vůli a tu bych si neměla nechat vzít," pousmála se. „Naši rodiče se z toho sice možná zblázní, ale... na prvním místě by pro ně mělo být štěstí jejich dcer, ne?"

„Ach, Daphne!" vypískla Astoria radostně a přes stůl se vrhla sestře kolem krku. „Ani nevíš, jakou z toho mám radost. To je skvělá zpráva! A jsem na tebe hrozně pyšná."

Daphne se nejistě pousmála a zastrčila si pramen blonďatých vlasů za ucho. „Děkuju, Astorie. Snad... snad to všechno vyjde. A dobře to dopadne."

„Samozřejmě, že ano! Musíš tomu věřit," snažila se ji povzbudit, a potom se rošťácky uculila. „No, a... řekneš mi, kdo je ten tvůj vyvolený?"

Daphne na ni dospěle vyplázla jazyk. „Nebuď zvědavá, nebo budeš brzo stará. Pokud o mě bude ještě stát... včas se to dozvíš." Pak si odkašlala a přeměřila si sestru zvědavým pohledem. „A co ty?"

Astoria ji žďuchla do ruky a tajemně se usmívala. Měla jsem pocit, jako by po mně střelila rychlým, nenápadným pohledem. „Neboj se, Daphne... až to bude oficiální, tak to budeš vědět jako první..."