Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

1. Bezpečné místo

Moje máma i moje babička vždycky říkávaly, že láska prochází žaludkem.

Nikdy jsem neměla důvod jim nevěřit, vždyť obě dvě prožily šťastné a spokojené manželství, a jak můj dědeček, tak můj táta, se do Abbottovic žen zamilovali až po uši hned po prvním kousnutí do lahodných sušenek, jež se u nás doma pravidelně pekly podle rodinného receptu každé Vánoce. A já jsem jak mámu, tak babičku, nutila každé Vánoce, - a nejen o tyto svátky, ale klidně i o všední dny, zvlášť když jsem byla malá a zamilovaná do příběhů s typickým „a žili šťastně až navěky" - aby mi vyprávěly o tom, jak se máma poznala a dala dohromady s tátou, a jak to bylo s babičkou a dědou. Obě dvě se vždycky zasmály, ale s radostí, láskyplným úsměvem a jiskrou v očích, jež byly zamlžené vzpomínkami, mi o tom začaly vyprávět. A já je pokaždé stejně dychtivě poslouchala, jako bych to slyšela poprvé. Jejich takzvaná love story byla skoro až klišoidní, ale já jsem to přesto milovala.

Čím jsem ale byla starší, tím jsem pomalu začínala pochybovat o tom, zda i já jednou najdu lásku svého života a prožiju s ní ten nejkrásnější život na světě. Nejhorší to bylo v období dospívání, a hlavně v Bradavicích, zvlášť když se blížily svátky jako Vánoce nebo Valentýn. To jsem měla pocit, že kamkoliv se podívám, drží se někdo s někým za ruku, líbá se pod jmelím, nebo se jen objímá. A cítila jsem se neuvěřitelně sama, protože všichni, i moji kamarádi, někoho měli, jenom já jsem zůstala na ocet a bloumala jsem bradavickými chodbami jako tělo bez duše. V té době, kdy všichni moji vrstevníci začínali randit a rodily se první vztahy, které, buďme upřímní, neměly dlouhého trvání, jsem měla pocit, že být ve vztahu, s někým chodit, mít po svém boku drahou polovičku, je ta nejdůležitější věc na světě. Vždyť přeci nikdo z nás by nechtěl být až do konce života sám, ne? Byla jsem z toho tak nešťastná, že když jsem se vrátila na vánoční svátky domů, svěřila jsem se se svými pocity a malichernými trápeními dospívající zmatené holky babičce.

Když se za tím momentem nyní zpětně ohlédnu, je mi z toho až trapně a jsem ráda, že se tehdy babička té malé vyděšené holce nevysmála. Místo toho mi věnovala laskavý úsměv, usadila mě na židli ke kuchyňskému stolu a přistrčila ke mně talíř sušenek, které před několika minutami vytáhla z trouby. Jejich vůně mě okamžitě uklidnila, pohladila po duši a přenesla mě do minulosti bezstarostného dětství. „Dám ti jednu radu, moje milá Hannah," řekla mi tehdy babička, když se posadila naproti mně a její vrásčitá hebká ruka se natáhla po té mojí, „když budeš lásku hledat, nikdy se ti nepodaří ji najít a chytit. Láska je něco, co k nám přijde samo, plíží se tak tiše a nenápadně, že se to nedá postřehnout, a objeví se vždy, když ji nejmíň čekáš. A než si její přítomnost uvědomíš, už v tom budeš až po uši." Usmála se na mě a druhou rukou mi něžně setřela moučkový cukr ze špičky nosu, když jsem se zakousla do měkké sušenky. „Nikdy nevíš, kdy takový okamžik přijde. Může to být hned zítra, za měsíc, za rok, nebo třeba za deset let. Možná se bojíš toho, co když ta láska nikdy nepřijde. Ale je více druhů lásek, Hannah, a jednu takovou prožíváš už i ty. Lásku rodinnou, kdy se vzájemně podporujeme, rozesmáváme, objímáme, společně pláčeme i prožíváme, milujeme. A ta nikdy nezmizí. A vlastně ještě jedna - láska k jídlu." Mrkla na mě a já se rozesmála.

Toho dne mě babička opravdu uklidnila. A já si připomínala její slova pokaždé, když jsem se cítila sama, když jsem si potřebovala připomenout, že miluji a jsem milována - připomínala jsem si to i v dalších letech poté, co se mnou babička už nebyla, a nakonec tu nebyl už ani děda, ani máma, ani táta, a já na ně myslela se slzami v očích a s láskou v srdci a ve dnech plných beznaděje a prázdnoty jsem si opakovala, že oni a jejich láska mě nikdy neopustí.

Dala jsem na babiččinu radu a přestala lásku dychtivě vyhlížet za každým rohem. Bylo až s podivem, jak moc mě babiččina slova dokázala uklidnit. Zatímco moji vrstevníci prožívali své první lásky i první zlomená srdce, já jsem trávila spousty času v naší rodinné cukrárně a pomáhala babičce i mámě s přípravou našich domácích pochutin. Cukrárnu jsem po nich měla převzít dřív, než jsem očekávala. Než by mi bylo milé. Babička s dědou zemřeli sotva pár měsíců od sebe. Než jsem se z jejich odchodu stihla oklepat a smířit se s ním, netrvalo to dlouho a osud mi uštědřil další ránu, když jsem v bitvě o Bradavice přišla o oba dva rodiče.

Najednou jsem byla sama. Sotva dospělá holka, které přišla o všechno, co měla. Jediné, co mi zůstalo, byl náš rodinný podnik a obrovská zející prázdná díra v srdci. A já nevěděla, jak z toho ven. Nic mi nedokázalo přinést radost. Ani pečení, které jsem tak milovala. Přestávala jsem věřit na lásku.

Ale jak mi kdysi řekla babička, láska se objeví v momentě, kdy ji člověk nejmíň čeká.

Toho dne jsem neměla nejmenší tušení, že ke mně přišla v okamžiku, kdy za okny panovala sněhová vánice, která s sebou přinesla nejen závěje sněhu, poryv ledového větru a záchvěv lásky, ale zavála ke mně i jednu mladou ženu, která v naší rodinné cukrárně našla bezpečné útočiště. Byla to žena, která by mě možná mohla naučit znovu milovat. Díky které bych možná mohla zase začít věřit na lásku. Stála ve dveřích v mokrých a roztrhaných svatebních šatech, jejichž spodnička byla celá zablácená a promočená, promrzlá na kost, s rozteklou řasenkou pod očima a rapidně se mi chystala změnit od základů celý můj život.

•••

tak vás oficiálně vítám u letošního adventního kalendáře a doufám, že se vám bude líbit aspoň zpoloviny tak moc jako jmelí. kalendář ještě nemám dopsaný, ale snad se mi podaří dovést ho zdárně do konce.
budu moc ráda za vaše komentáře❤️