Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

13. Nejhezčí trápení - 1. část

Všichni, které znala, a kteří znali i ji, si vždycky mysleli, že dřív nebo později skončí s Ronem Weasleym. Hermiona to věděla. A taky věděla, že nemá smysl jim jejich tvrzení vyvracet - i kdyby se o to stokrát pokusila, stále by si prosazovali svou. A tak se rozhodla, že to nechá být a nebude se tím trápit. Radši se rozhodla trápit pro mladíka, jenž byl Ronovým starším bratrem - protože trápit se pro lásku je, jak tvrdí někteří, to nejhezčí trápení. A toho si měla po boku Percyho Weasleyho užít dostatečně.

Nejdříve se skutečně trápila kvůli Ronovi - podezříval jejího kocoura Křivonožku, že zabil jeho krysu Prašivku. Ať se Hermiona snažila sebevíc, jeho tvrzení nedokázala vyvrátit. Ron se s ní odmítal bavit a Hermiona si zničehonic připadala podivně sama, protože kde byl Ron, tam byl i Harry, a ona tam ale najednou být nemohla. Kromě nich dvou totiž nikoho jiného neměla. Je to paradoxní; ty dny, kdy s ní Ron, a vlastně i částečně Harry, nemluvili, se cítila tak nešťastná jako nikdy, a díky tomu vlastně potkala člověka, s nímž měla být i přes všechny neshody šťastná až do konce života.

„Hermiono? Co se stalo?" Oslovená si honem otřela mokré tváře. Stála v zástupu studentů, kteří se chystali do Prasinek a netrpělivě čekali, až školník Filch zkontroluje, že mají podepsané povolení. Ohlédla se za známým hlasem a zjistila, že si k ní razí cestu Percy, samozřejmě s mnoha „s dovolením, já jsem školní primus!".

„Jé, ahoj, Percy," řekla nepřirozeně vysokým hlasem. „Nic, co by se mělo stát?"

Skepticky na ni pohlédl přes sklíčka svých brýlí. „Nemá smysl mi lhát, viděl jsem, že jsi brečela. Proč tu s tebou nejsou Harry s Ronem?" podivil se. Bylo skutečně zvláštní, že se tu nenacházela celá jejich trojice - dosud byli prakticky nerozluční, vždy a v jednom kuse spolu.

„Ron se mnou nemluví," zahuhlala do šály a uhýbala před ním pohledem.

„Ach," řekl na to Percy a zkoumavě ji sledoval. „To je mi líto. Je to pořád kvůli Prašivce, viď?" Přikývla. „A to jdeš do Prasinek sama?"

„Ano, co jiného mi zbývá? Na hradě být sama nechci," odvětila.

„Můžeš se přidat ke mně, jestli chceš," navrhl jí velkoryse a v ten okamžik konečně postoupili směrem k Filchovi, který se podíval na jejich podepsaná lejstra a pak je nerudným posunkem vyzval, aby pokračovali vpřed. „Chystal jsem se sice dnes učit, ale tohle vypadá na případ nouze. Ukážu ti moji oblíbenou cukrárnu, tam jsi určitě ještě nebyla. A zaručuji ti, že jejich dortíky ti rozhodně zvednou náladu."

Hermiona na něj překvapeně pohlédla. V prvním ročníku jí sice byl velkou pomocí, často se na něj obracela s nejrůznějšími prosbami a ráda se s ním bavila o školních předmětech, natolik blízcí, aby se o ni takto zajímal a chtěl s ní trávit čas, ale nebyli. Vlastně ani nevěděla, že tahle jeho stránka existuje - byl vřelý, pozorný, uvolněný, kdežto ve škole, patrně z důvodu jeho funkce primuse, byl rezervovaný, přísný, důležitý a možná až i upjatý. Hermiona k Percymu vždycky vzhlížela, brala jej spíš jako takovou autoritu než jako přítele. Dnes jej poprvé dokázala vidět jinak.

„A opravdu by ti to nevadilo?" ujišťovala se.

Usmál se na ni. Vídala ho věčně zadumaného, se rty sevřenými do přísné linky. Tohle byla příjemná změna. Vlastně vypadal úplně jinak - jako mladší, velmi pohledný mladík. „Kdyby mi to vadilo, tak bych ti to přeci nenabídnul."

Nakonec spolu strávili velmi příjemné odpoledne, které Hermionu trochu povzbudilo na duchu. Jejich společné posezení v Abbottovic cukrárně bylo sice jejich první, ale ani zdaleka ne poslední. Vlastně bylo jedním z mnoha - takto se zde vídávali po mnoho let, ať už jako známí, přátelé, jako pár či jako manželé. Kdo by si tehdy jen pomyslel, kam až je jejich jedno společné odpoledne dovede.