Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

10. Malé vděčnosti

Když jsem domluvila, mop už dávno ležel bezvládně na zemi a Astoriina hlava, jež stále spočívala na mém rameni, byla příjemně těžká. Čekala jsem, kdy něco řekne, ale jelikož bylo stále ticho, začínala jsem si říkat, jestli náhodou neusnula. Pak se ale trochu zavrtěla, napřímila se a mně začala její blízkost okamžitě chybět.

„Teda," hlesla tiše a upírala zrak před sebe, avšak nedívala se na nic konkrétního. Spíš jako by byla ztracena kdesi v minulosti. Možná jí ještě v hlavě doznívalo mé vyprávění a obrazy se jí před očima pomalu vytrácely, podobně jako hvězdy na skomírající noční obloze, která se barví do růžova. „Tak hrozně ráda bych chtěla poznat tvoji babičku, ale z tvého vyprávění mám skoro pocit, jako bych ji už znala. Ještě štěstí, že utekla. Byla opravdu odvážná."

„Stejně jako ty," připomněla jsem jí důrazně, byť něžně. Pousmála se. „Nezapomínej na to."

„No, to, co řeknu, teď možná bude znít divně, ale myslím, že můžu být ráda, že mě rodiče zasnoubili zrovna s Blaisem, a ne s někým, jako byl Lestrange. Přejížděl mi z něj mráz po zádech už jenom z tvého vyprávění, s takovým člověkem bych se opravdu nechtěla setkat. Znám Blaise docela dobře, a vím, že by se nikdy takhle nezachoval. Není zlý, proto jsem od něj neutekla. Jen se k sobě nehodíme. Já si chci vzít někoho, koho budu milovat, a kdo bude milovat mě," hlesla tiše.

„Jsem ráda, že jsi nic takového nemusela zažít."

Přikývla. Pak na mě dychtivě pohlédla. „A jak to bylo dál? Helene a Marwin si našli svoje vlastní bydlení a pořídili si tuhle cukrárnu?"

„Tak trochu, ale nebylo to až takhle jednoduché," prozradila jsem jí. Očima mi visela na rtech. „Nějakou dobu se skrývali, babička byla dokonce natolik odvážná a prozíravá, že z rodinného trezoru včas vybrala dostatek peněz, aby měla z čeho žít, než by ji rodiče stihli vydědit." Astoria se kysele ušklíbla. „Ti se dle všeho ještě nějakou dobu nechtěli smířit s jejím útěkem a  možným zrušením svatby s Lestrangem, takže ji otec i Lestrange určitý čas hledali, ale nenašli ji. Nakonec to museli vzdát, protože se k Lestrangeovým doneslo, že se babička schází s mužem mudlovského původu a někoho takového, kdo soucítí s mudlorozenými, do své rodiny samozřejmě nechtěli. Tristan se nakonec oženil s jinou čistokrevnou čarodějkou a měli spolu dva syny, Rodolphuse a Rabastana. A babička mohla konečně žít klidný a spokojený život spolu se svým manželem, a nakonec si koupili i tenhle dům, který později předělali na tuhle úžasnou cukrárnu."

„A měli tvoji maminku," dodala škádlivě Astoria a já se uchechtla. „Vsadím se, že i její příběh je velice zajímavý, viď?"

Zprvu jsem se tomu zasmála, ale pak mi na mysl vytanula myšlenka na to, jakým způsobem a čí rukou byly ukončeny životy mých rodičů. Srdce mi sevřela ledová pěst a já cítila, jak se mi v hrdle hromadí úzkost. „Ano. Ale pro dnešní den bylo povídání už dost. Měly bychom jít spát, ať zítra zvládneme včas vstát," prohlásila jsem a seskočila z pultíku. Byla jsem ráda, že mě Astoria nepřemlouvala, abych jí začala vyprávět ještě o svých rodičích, protože to bych dnes už patrně nezvládla. Toho vzpomínání už bylo dost. Byť by to bylo vzpomínání na krásné časy, nebylo by o nic méně bolestné. Měla jsem strach podívat se jí do obličeje, protože jsem nechtěla, aby viděla moje rozrušení, a tak jsem nemohla zjistit, jak se tváří.

„Dobře," souhlasila a napodobila mě. „Děkuju, že jsi mi to řekla," dodala posléze a na okamžik mě vzala za ruku, kterou opatrně stiskla. Dovolila jsem si na ni pohlédnout. Její gesto mě překvapilo. „Chápu, že to pro tebe muselo být svým způsobem těžké, protože ti všichni tak moc chybí. A oceňuju, že jsi našla sílu a měla jsi chuť mi o tom všem vůbec říct. Vždyť jsem pro tebe prakticky cizí člověk... Ale jestli ti to trochu pomůže... pomohlo mi to, moc," šeptla a usmála se. Stisk její ruky trochu zesílil.

Pousmála jsem se. „Tak to jsem ráda."

„Když se nad tím tak zamyslím a ty naše osudy srovnám, myslím, že ona to měla mnohem těžší. Asi bych měla být ráda, že mě můj otec i snoubenec právě teď neloví jako nějakou divokou zvěř. Vlastně se s tím moc nepárali; vydědili mě, sotva jsem utekla z domu. A Blaisovi je to všechno taky úplně jedno." Povytáhla jsem obočí. Rychle dodala: „Hlavně si nemysli, že toho teď lituju, nebo že chci pozornost, že toužím po tom, aby mě hledali... Ne, ba naopak. Vlastně jsem ráda za to, jak to dopadlo. Jsem ráda, že jsem díky tomu dostala možnost poznat tebe," vyhrkla a k mému překvapení se začervenala. Pak se zatvářila rozpačitě a honem pustila moji ruku, jako by ji ten dotek pálil. Úzkostlivě na mě pohlédla, než zase uhnula pohledem a začala očima těkat po místnosti. „Neznělo to nevhodně, viď, že ne? Nerada bych něco pokazila..."

„Ne," vydechla jsem rychle, „nepokazila." Proboha, Astorie, kdybys jen tušila... Jen mi prosím nedávej žádnou naději. Věděla jsem ale, že na to je už trochu pozdě. Hořela ve mně jako neuhasínající plamen. „Já jsem... taky jsem ráda, že tady jsi."

Taky jsem na ni pohlédla v rozpacích. Nikdy by mě nenapadlo, že dojde k něčemu takovému - doufala jsem v to, ano, ale že by to opustilo hranice mé mysli a stalo se to skutečným, v to už jsem tolik nevěřila... Astoria tu nebyla zas až tak dlouho, bylo to sotva pár dní, co sem vtrhla ve svatebních šatech. Skutečně si ke mně, k naší cukrárně, dokázala najít cestu tak rychle? Bylo to proto, že ve svém životě potřebovala mít nějaké bezpečné místo a někoho, kdo jí bude oporou, vyslechne ji a povzbudí? To jsme my mrzimorští uměli dokonale... a zmijozelští z čistokrevných rodin byli zase odmalička učeni, že emoce jsou slabost, že musí jít po předem určené cestě a všechny své nejistoty a strachy musí držet v sobě... Možná proto ke mně tak rychle... přilnula. Možná v mé přítomnosti ráda trávila čas, protože mohla být konečně svá, opravdová. A po tom toužila celý život.

Její následující slova a jemný úsměv mě vytrhly ze zamyšlení. „Tak... půjdeme nahoru? Můžu si jako první zabrat koupelnu, prosím?"

„Samozřejmě," souhlasila jsem, trochu nepřítomně. Nechtěla jsem, abych v myšlenkách zabíhala daleko do nereálných skutečností, ale na to už bylo příliš pozdě. Byla jsem nezastavitelná. A nepoučitelná. „Běž napřed, přijdu za tebou. Ještě to tady rychle všechno zkontroluju..."

A dám se dohromady, dodala jsem v duchu a trochu zoufale jsem se dívala za Astorií, která vzápětí zmizela ve vedlejší místnosti. Její kroky se pomalu vzdalovaly a já jsem zavřela oči. Měla jsem obavy, že jsem se dostala přesně tam, kam jsem nechtěla, vrátila jsem se zpátky do bodu, který jsem před pár měsíci opustila a už se do něj nechtěla, nemohla vrátit. Zakázala jsem si to. Ale bylo to zřejmě všechno marné. Jak jsem jen mohla tušit, že se něco takového stane? Tohle nešlo předvídat. A ten rozjetý vlak už znovu nešlo zastavit.