Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

17. Možná jsme si podobnější

„Hannah, prosím!"

Byla jsem nalomená, skutečně ano. Astoria mě přemlouvala, abych vyprávěla o seznámení mých rodičů, celou cestu od svatého Munga a pak i doma, zatímco jsme si chystaly večeři. Astoria trvala na tom, že uvaříme špagety, protože jak jsem zjistila, milovala italskou kuchyni. Ale kdyby naše špagety ochutnali praví Italové, nejspíš by talíře prohodili oknem a nás upálili na hranici za zločin proti jejich výborné kuchyni.

Pralo se to ve mně a já se stále nemohla rozhodnout. Jedna část mě byla ostře proti tomu - kdykoliv jsem pomyslela na to, že bych o nich měla vyprávět, stáhlo se mi hrdlo a hrozil příval slz, navíc mě u srdce tíživě bolelo. Ale zároveň bych návrat do dávných bezstarostných časů, kdy byli šťastní a nedotknutelní, kdy byli ještě pořád tady a naživu, uvítala.

„Pěkně prosím. Když ty vždycky tak pěkně vyprávíš," povzdechla si Astoria, která seděla na lince, komíhala nohama a zatímco mě pozorovala, jak připravuji omáčku, upíjela ze své sklenice s červeným vínem. „Dokonce i lépe, než naše chůva, a to je co říct. Ta byla vždycky naprosto nepřekonatelná."

Pečlivě jsem zamíchala omáčkou a hodila po ní překvapený pohled. „Vy jste měli chůvu?" podivila jsem se.

Pokrčila nad tím rameny. „Na tom není nic zvláštního - tedy, pro mě ne. Většina čistokrevných rodin měla kromě spousty domácích skřítků i chůvy, kterým často předávali starost o děti, aby si mohli odpočinout a věnovat se vyšším zájmům," ušklíbla se kysele. Dovedla jsem si představit, že ty vyšší zájmy byly služby u lorda Voldemorta a plnění jeho rozkazů. „Ale nezamlouvej to. Jaký je příběh tvých rodičů? Seznámili se taky ve vaší cukrárně, stejně jako většina těch šťastných párů? Ne, počkej, než o tom začneš, mám nový nápad na slogan: Abbottovi - najděte u nás své štěstí i životní lásku."

Vyprskla jsem smíchy. „Takový slogan zní spíš pro nějaký podnik pro seznamování. Ale je pravda, že v případě mých rodičů to takhle skutečně bylo." Astoria na mě dychtivě zazírala a byla napjatá jak kšandy. Zasmála jsem se. „A vůbec, proč mám všechno dělat já? Musím nám vařit večeři a ještě ti něco vyprávět - co kdybys tu vyprávěcí složku tentokrát obstarala ty, když jsi indisponována a vařit nemůžeš? Bylo by to fér," nadhodila jsem a scedila špagety.

Povzdechla si a napila se vína. Povytáhla jsem obočí, když vypila celý obsah své skleničky a pak se natáhla pro otevřenou lahev, aby si dolila. Já jsem se toho svého ještě ani nedotkla a ona už jela druhé kolo. „Já bych ráda," zamumlala a z džínů si oprášila neviditelná smítka nepořádku, „ale bohužel jsem nevedla natolik zajímavý život a nepotkala tolik zajímavých lidí. A i kdybych je potkala, nejspíš by se mi se svými životními příběhy nesvěřovali. Ty jsi první," prozradila mi a pokrčila rameny. „Asi nejsem úplně vhodný typ pro svěřování. Nejspíš v lidech nebudím důvěru. A kdo by se divil, viď. Já jsem byla zařazena do prašivého Zmijozelu, a i když se umíme semknout, na přátelství jsme si nikdy nehráli."

„To muselo být ale hrozně dlouhých a smutných sedm let," zamumlala jsem překvapeně. Patrně jsem se dotkla dalšího citlivého Astoriina místa - koneckonců, v tom jsem nejspíše byla mistr. „Nikdy jsi neměla žádnou dobrou kamarádku?" Zavrtěla hlavou a mě to docela udivilo. Já jsem měla Susan, Ernieho, Nevilla... a věděla jsem, jak důležití pro mě byli, s kolika věcmi mi pomohli a jak by bez nich bylo všechno těžší. Nedokázala jsem si představit, co asi zažívala Astoria.

„Měla jsem tam naštěstí sestru, ačkoliv ta se mnou zprvu nechtěla mít vůbec nic společného, když jsem nastoupila do Bradavic. Připadala si tak důležitá, tak velká, dospělá," pousmála se. „A já jsem pro ni byla jen otravná malá přítěž. Teprve až když jsme obě trochu vyrostly a dospěly, jsme si k sobě znovu našly cestu a jedna bez druhé nedaly prakticky ani ránu. Ale ty první roky byly velmi osamělé," přiznala. „Nikdo se se mnou doopravdy nekamarádil - ve Zmijozelu jsme se spolu bavili, jen když jsme od toho druhého něco potřebovali. Jinak jsme většinou samotáři - musíme si... potřebujeme dělat věci sami, po svém. Na to, abychom požádali o pomoc, jsme příliš hrdí," vysvětlila a úsměv se jí rozšířil, příliš vesele ale nepůsobil. „Zato z Mrzimoru mám opačný pocit. Jste tak přátelští a milujete, když můžete s lidmi spolupracovat a pomáhat si. Mrzimor všichni vždycky podceňují. A přitom jste tak skvělá kolej. Skvělí lidé," hlesla tiše a pozorně se na mě zadívala.

Musela jsem se rychle probrat a zamíchat omáčkou, aby se mi nepřipálila. „Vidíš," řekla jsem taktéž potichu, jako bych se bála, že tím tu křehkou atmosféru naruším, „o tomhle bys mi mohla povídat. O tom, jaký byl tvůj život v Bradavicích. Všichni kluci se z tebe mohli zbláznit a dívky tě dílem uctívaly, dílem ti záviděly. Ale nikdo se k tobě doopravdy nedostal. Nikoho sis k sobě nepustila."

„Protože jsem předem věděla, jak to dopadne," odvětila lhostejně, „většina těch dívek... byla tak falešná. A kluci..." vzdychla si, „žádný z nich se mi nikdy nelíbil. Navíc po mně jenom toužili. Jako bych pro ně byla jen trofej, kterou musí získat. Poznala jsem to. Až by... až by získali to, co chtěli, skončilo by to. A já nejsem... takový typ člověka. Ani s Blaisem jsem... nikdy mezi námi nic neproběhlo. Koneckonců, měl Ginny, a před ní spoustu dalších dívek. Kdežto já... čekala jsem na toho... na tu pravou osobu."

„Já taky," zamumlala jsem a už se před ní necítila tak trapně.

Pousmála se. „Možná jsme si podobnější, než si myslíme."

Přikývla jsem. „Možná ano..."

Chvíli jsme byly obě dvě zticha a pak mi došlo, že by nebylo od věci konečně začít servírovat, než nám to jídlo vychladne. Obě jsme si nandaly špagety na talíř, přelily je hromadou omáčky a posadily se ke stolu. Astoria pozvedla svou poloprázdnou sklenici s vínem a uculila se na mě. „Tak na co si připijeme?" zeptala se a trpělivě vyčkávala.

Pozvedla jsem svou sklenici a přemítala. Myslela jsem na svoje rodiče, na jejich předčasný odchod. Na Astorii, která se mi zázračně objevila v životě zrovna v tom momentu, když jsem se smířila s myšlenkou, že nikdy nebude jeho součástí. Na osud, na podivné souhry náhod, na příběhy, na minulost. Kterou bych měla opustit. A měla bych si dovolit být šťastná. Protože to přeci není žádný zločin.

A tak jsem řekla pouhé: „Na život."